Pravda 2

Kateřina Vincourová patří k nejvýraznějším osobnostem generace, která formovala podobu českého umění po sametové revoluci. V roce 1996 se stala první ženou oceněnou Cenou Jindřicha Chalupeckého a její přetrvávající relevanci na umělecké scéně dokládá i fakt, že se téměř o třicet let později stala první českou umělkyní, která měla svou samostatnou výstavu v Galerii Rudolfinum. Tvorba Vincourové je spojená zejména s objekty a prostorovými instalacemi. V devadesátých letech začala experimentovat s doposud přehlíženými materiály, jako je guma, igelit, polyester či molitan, typickými svou měkkostí a dočasností. Pro její ranou práci jsou charakteristické zejména nafukované objekty vycházející ze symbolů konzumní kultury, například mobilní telefony, sportovní tašky nebo kabelky. Tato díla nesla zřetelný kritický akcent vůči konzumerismu, který česká porevoluční společnost rychle a často nekriticky přijímala. V pozdějších letech se autorčin projev posunul k intimnějším, komornějším formám a prostorovým kresbám z obyčejných předmětů, textilií a galanterních materiálů. Právě v této poloze silně vystupují témata paměti, péče, tělesnosti a křehkosti. Tělesnost a intimita se výrazně ozývá i v jejím cyklu Pravda, který vychází z jejího systematického zájmu o fotografie tetování, jež jejich nositelé dobrovolně zveřejňují na sociálních sítích. Z fotografií vytváří transparenty na dřevěné tyči, které jsou vystavené jako galerijní objekt. Zvětšené a vyřezané fragmenty kůže s přiznanou digitální nedokonalostí přesouvá z intimní výpovědi do veřejného obrazu a dodává jim nové významové rámce. Série Pravda ohledává hranice mezi tělem, obrazem, pamětí, vlastnictvím a dobrovolně sdílenou intimitou.

70 % z dosažené ceny je určeno na podporu nadačního fondu Spolu s odvahou, člena rodiny Bátor Tábor.