Duby u cesty

Rok 1929 znamenal pro Václava Špálu vrchol jeho krajinářské tvorby. Někdejší zkušenost s kubismem a expresionismem se již plně přetavila do osobitého malířského jazyka založeného na výrazné barevnosti, pevném kompozičním řádu a energickém rukopisu. Špálova krajina se stala svébytnou barevnou a rytmickou strukturou, v níž se bezprostřední prožitek přírody mísí s promyšlenou výstavbou obrazu. Často maloval na Otavě a Vltavě, kde vznikly zásadní obrazy jeho tzv. modrého období. Také plátno Duby u cesty vzniklo v jižních Čechách, v okolí Otavy u Sulanova mlýna. Tentokrát však hlavní roli nehraje vodní hladina, nýbrž cesta lemovaná mohutnými duby. Její diagonála vtahuje diváka do hloubky obrazu a spolu se svažujícím se terénem udává kompozici výrazný rytmus. Koruny stromů Špála budoval energickými tahy temné modři prozářené světlejšími zelenými akcenty. Modré tóny prostupují také oblohou, vzdáleným lesem i stíny na louce a propojují celý výjev v jednotný barevný celek. Teplé hnědi kmenů a načervenalý pás cesty vytvářejí účinný kontrapunkt k převládající chladné barevnosti. Naplno se zde uplatňuje charakteristická modř, která se ve druhé polovině dvacátých let stala určujícím znakem jeho malby. Barva již neslouží pouze k zachycení skutečnosti, ale je nositelem prostoru, nálady i vnitřní energie krajiny. Mohutné duby získávají téměř monumentální působivost, zatímco cesta a členitý terén udržují kompozici v živém pohybu. Duby u cesty tak představují Špálu ve vyzrálé, suverénní podobě – z prostého motivu vytvořil působivou syntézu barvy, rytmu a prostoru. Obraz je na rubu označen autorským číslem 467. Je uveden v autorově soupisu díla (E. Burget / R. Musil: Václav Špála, soupis díla /1885–1946/, Praha 2002, str. 63, pod názvem Duby u cesty, k Švábovům). Jeho prvním majitelem byl Klement Gottwald, v jehož rodině zůstal dosud. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Tento Špálův obraz je tudíž výjimečný svým krajinářským pojetím, nadaným původním vzhledem, jež Špála nerozvedl do svých typických obrazových řad. […] Neotřelostí motivu a výtvarným provedením se Špála vřazuje mezi pozdní představitele evropského fauvismu. […]“).