Karlův most

Muzikova raná tvorba se formovala pod výrazným vlivem díla Bohumila Kubišty, jehož retrospektivní výstava v únoru 1920 zapůsobila na celou nastupující generaci českých malířů mimořádnou silou. Zvláštní pozornost tehdy vzbuzovalo Kubištovo úsilí spojit moderní výtvarný výraz s hlubším duchovním obsahem, stejně jako jeho obrazy z let 1910–1911, mezi něž patří proslulý Staropražský motiv. Právě tato díla v mnohém předznamenala charakter českého magického realismu a stala se důležitým inspiračním východiskem nejen pro Františka Muziku. Z Kubištova odkazu Muzika rozvíjel především princip jakéhosi vnitřního prosvětlení radikálně zjednodušených forem, díky němuž se zobrazovaná skutečnost vzdaluje pouhému popisu a nabývá soustředěného, téměř přízračného účinku. V transparentnosti a plošnosti jednotlivých motivů skládajících se do rytmicky odstupňovaných obrazových plánů lze současně rozeznat poučení z prostorových principů syntetického kubismu. Již v těchto raných pracích, k nimž náleží také Karlův most, se projevila Muzikova snaha proniknout za viditelný povrch skutečnosti a postihnout skrytý život zdánlivě obyčejných věcí. Architektura a předměty zde nejsou pouze zaznamenány, ale proměňují se v nositele zvláštního světelného a emocionálního napětí.
V obraze Karlův most si autor zvolil náročný městský motiv, v němž propojil část mostní architektury s okolní zástavbou, Staroměstskou mosteckou věží a kupolí kostela sv. Františka z Assisi. Jednotlivé stavby jsou výrazně zjednodušeny, téměř monumentalizovány a sevřeny do kompaktní, vertikálně členěné kompozice. Temné hmoty domů a věží kontrastují s chladně modrou oblohou, kterou prozařují oblaka a úzký srpek měsíce. Právě měsíční světlo a tlumená, zšeřelá barevnost dodávají známému pražskému panoramatu nezvyklou tajuplnost. Karlův most tak není zachycen jako konkrétní městská veduta, ale spíše jako prostor vzpomínky nebo snu. Muzika zde dosáhl pozoruhodné pocitové intenzity, která obraz přibližuje dobovému magickému realismu i neoprimitivistickým tendencím. Oba tyto proudy sehrály významnou úlohu v počátcích tvorby mladé poválečné generace soustředěné kolem Devětsilu, jehož byl Muzika členem a s nímž také vystavoval. V představovaném díle se tak setkává inspirace českou předválečnou modernou s novým poetickým viděním skutečnosti: známé město se pod autorovým pohledem proměňuje v tichý a téměř nadreálný básnický prostor.
Na rubu je dochováno autorské číslo soupisu 22. Obraz byl mnohokrát vystavován a reprodukován. Prvním majitelem byl sochař Bedřich Stefan. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Z hlediska postavení tohoto obrazu v dějinách českého meziválečného umění lze jednoznačně říci, že jde o zásadní práci, která otevírá nástup celé mladé generace, jež bude určovat jeho podobu. […]“).

Reprodukováno:
Kmen V, 1922, č. 2–3, str. 35
F. Šmejkal: František Muzika, Praha 1966, str. 16, obr. 2
F. Šmejkal: František Muzika (1900–1974), Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Praha 1981, obr. 1

Vystaveno:
Jarní výstava 1922, Krasoumná jednota, Rudolfinum, Praha, 29. 4. – 21. 5. 1922, kat. č. 47
Dnešní Mánes, III. výstava, Oslavy 50 let Mánesa, SVU Mánes, Praha, 12. 10. – 28. 11. 1937, kat. č. 137
Výstava obrazů Františka Muziky z let 1920–1964, Krajská galerie v Hradci Králové, 7. 6. – 5. 7. 1964; Oblastní galerie v Liberci, 19. 7. – 16. 8. 1964, kat. č. 3
František Muzika (1900–1974), Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, září–říjen 1981, kat. č. 5
Devětsil. Česká výtvarná avantgarda dvacátých let, Dům umění města Brna, 22. 4. – 25. 5. 1986; Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice, 3. 6. – 6. 7. 1986, kat. č. 18