Sluneční den

Obraz Sluneční den představuje Jiřího Sopka v poloze, v níž se jeho dlouhodobý zájem o lidskou figuru propojuje s výrazným kolorismem a radikálním zjednodušením obrazového prostoru. Kompozici tvoří velké plochy zářivé zelené, žluté, oranžové a červené, do nichž jsou zasazeny tři modrošedé postavy. Jejich těla i tváře jsou redukovány na jednoduché, téměř znakové tvary. Dvě figury stojí proti sobě, třetí hledí přímo na diváka, čímž v jinak statické scéně vzniká jemné psychologické napětí. Přestože název obrazu evokuje bezstarostnost a optimismus, výsledný dojem je dvojznačný. Intenzivní barevnost působí radostně i lehce neskutečně, zatímco postavy, ačkoli jsou si fyzicky blízko, zůstávají každá uzavřena ve vlastním prostoru. Právě napětí mezi pospolitostí a osamělostí, vitalitou a melancholií je pro Sopkovu tvorbu charakteristické. V tomto pojetí člověka lze nalézt důležitou souvislost s dílem Josefa Čapka, k němuž měl Sopko výrazně blízko. Ačkoli každý z nich čerpal z odlišných podnětů – Josef Čapek mimo jiné z expresionismu, kubismu, lidového umění a dětské kresby, zatímco Sopko z klasické figurální malby, ale také z pop-artu, minimalismu, filmu, grotesky, cirkusu či masové obrazové kultury –, oba dospěli k obdobnému principu. Zjednodušováním formy se u nich konkrétní lidská figura proměnila v obecnější obraz lidské existence: bytost zranitelnou, osamělou a zároveň hledající vztah k druhým. Společná je jim také snaha redukovat tvar na jeho podstatu. U Sopka se hlava, tělo i končetiny postupně mění v téměř univerzální znaky. Ve Slunečním dni je tento princip patrný v protáhlých hlavách, strohých profilech a hladkých siluetách postav. Na rozdíl od Čapka však Sopko pracuje s mnohem intenzivnější, až fluorescenční barevností, která se stává jedním z hlavních nositelů významu obrazu. Lidská figura je ústředním motivem Sopkovy tvorby od konce šedesátých let. Od expresivněji deformovaných podob se jeho malba postupně posunula k větší jednoduchosti, monumentalitě a soustředění na vztah figury, prostoru a barvy. Sluneční den tak představuje vyzrálou podobu tohoto vývoje a spojuje v sobě autorova klíčová témata: lidskou blízkost i odcizení, redukci formy a silný emocionální účinek barvy. Dílo bylo prezentováno na autorově výstavě v Galerii Rudolfinum v Praze (5. 9. – 18. 11. 2007) a reprodukováno v monografii vydané při této příležitosti (L. Sedláková: Sopko, Praha 2007, str. 406).