Pražské zákoutí

V Karsově tvorbě představuje toto dílo výrazný doklad poválečného obratu od expresivního a kubizujícího tvarosloví ke klidnější, syntetičtější malbě, blízké novoklasicismu a věcnému realismu. Městský motiv je oproštěn od vedutové popisnosti a redukován na přehlednou soustavu architektonických ploch a objemů. Nejen cihlová červeň střechy oživující tlumenou barevnost, ale i celkové ladění obrazu svědčí o autorově vytříbeném citu pro barevné vztahy. Přes zřetelný kompoziční řád si přitom malba uchovává lehkost a nenucenost provedení, která její pevnou stavbu zbavuje jakékoli strnulosti. Potlačení detailu ve prospěch jasného řádu a hmoty tak dokládá Karsův tehdejší příklon k pevnější a vyváženější obrazové řeči, aniž by se vytratila malířská bezprostřednost.
Zajímavost díla zvyšuje Karsův životní kontext. Francouzský a německý přípis na rubu obrazu označující námět jako „starý dům v Praze“ nenápadně odkazují k autorovu pohybu mezi několika kulturními okruhy: rodák z Kralup, narozený do německy mluvící židovské rodiny, se umělecky formoval v Mnichově a od roku 1908 spojil podstatnou část svého života i umělecké dráhy s Francií. V Paříži se pohyboval především mezi německy mluvícími a slovanskými umělci Montparnassu, tedy v kosmopolitním prostředí, které tvořilo významnou součást okruhu dnes souhrnně označovaného jako École de Paris (pařížská škola). Jeho tvorba se tak přirozeně rozvíjela mezi několika jazykovými a kulturními světy, aniž by se vytratil blízký vztah k českému prostředí. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Jiřího Karse v posuzovaném obraze jistě zaujal robustní charakter staropražské architektury, s jakým se v elegantní Paříži nemohl setkat. Výrazná rozsochatost ojedinělé architektonické ‚skrumáže‘ se mu stala základním stavebním prvkem obrazu, který pojal v určitých partiích velmi rozvolněným rukopisem, dodávajícím finálnímu dílu dramatické působivosti. […]“).