Orfeus

Josef Šíma se v obraze Orfeus nechal unést nadčasovou platností starověké mytologie. Dílo náleží k souboru Orfeových bran, který rozvíjel především v letech 1957–1958 a v němž tento antický mýtus oprostil od jeho figurálního děje ve prospěch samotného motivu brány a přechodu mezi světy. Námět, zpracovaný mnohými umělci, neuchopil prostřednictvím postavy bájného pěvce, nýbrž redukcí mýtu na jeho nejzazší prostorovou situaci – na práh mezi dvěma oblastmi bytí, mezi hmotným a nehmotným, tmou a světlem, počátkem a zánikem. Brána se tak stává prahem samotné existence. Téměř celou plochu plátna zabírá světelné pole, jehož modrošedé průsvitné vrstvy se prostupují a rozplývají v temnějším neurčitém prostoru. Ve spodní části je tento éterický útvar zatížen horizontálními pásy připomínajícími zemi, či alespoň její vzdálenou ideu. Nad nimi již perspektiva přestává platit a prostor je vytvářen samotným světlem. Orfeova brána není architektonickým útvarem; rodí se ze samotného vztahu světla a hmoty, z postupného rozpouštění pevných forem a hranic, které oddělují prostor skutečný od prostoru tušeného.
Právě roku 1958 Šíma své malířské pojetí formuloval v dopise příteli Josefu V. Brumlíkovi, v němž se výslovně ohradil proti označení své malby za abstraktní a pojmenoval ji matière lumière, tedy „hmota–světlo“, nebo jednoduše „Orfeus“. Světlo pro něj nebylo pouhou formální vlastností barvy, nýbrž svébytnou látkou prostupující hmotu a proměňující ji. Právě v tom se jeho matière lumière odlišovala od dobové lyrické abstrakce a informelu: zatímco tam mohly světelnost, průsvitnost či gesto fungovat jako autonomní prostředky malby, Šíma je podřizoval básnickému a filozofickému poznávání světa, jehož kořeny sahaly k jeho předválečnému myšlenkovému okruhu. Orfeus tak ukazuje, jak Šíma na sklonku padesátých let převedl svou předválečnou obraznost do řeči oproštěné od pevného tvaru, aniž opustil její myšlenkové podloží.
Dílo původně pochází ze sbírky Galerie Paul Facchetti, která Šímu v letech 1959–1960 zastupovala. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. Ch. Zimovou, Josef Šíma Foundation. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Na tomto velmi působivém obraze Orfea překrývají ‚bránu do hlubin podsvětí‘ mírně se vlnící, horizontálně tažené mlhoviny, které jeho přesné tvary zastiňují, vnášejí do obrazu dynamický pohyb, tak jak to Šíma dělal u svých předválečných pláten, když měl znázornit proudění vzduchu. […]“).