Starý číšník

Starý číšník představuje pozdní návrat Františka Malého k obrazovému jazyku, který si vybudoval již v meziválečných desetiletích: lidská figura je redukována na přízračnou tvář vrostlou do kmene stromu, skoro připomínajícího proud světla, a zasazena do neukotveného, téměř jevištního prostoru. Autorova poetika byla dlouhodobě založena na asociativním spojování figurálních fragmentů, anorganických útvarů a iracionálního prostoru, v němž se objevují i ozvuky metafyzické malby Giorgia de Chirica, a právě tento princip se zde znovu soustřeďuje do úsporné, znakově sevřené skladby. Číšník není charakterizován profesními atributy, nýbrž proměněn v nehybný vertikální totem, kolem něhož tři tmavé koule na dekorativně členěných deskách působí spíše jako podivné rekvizity čekání než jako běžné předměty. Vzniká tak obraz zbavený děje, v němž se člověk mění v architekturu, prostor v kulisu a všední profese v tichou úvahu o stárnutí a setrvání. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. R. Janásem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Obraz ‚Starý číšník‘ je krásným příkladem, jak František Malý dokázal veskrze civilní motiv posunout do magické roviny, srovnatelné až s jakousi metafyzickou chiricovskou vidinou. […]“).