Ženy

Konec války zastihl Óscara Domíngueze uprostřed tiché proměny: po rozchodu s Bretonovým křídlem surrealismu v roce 1939 a po metafyzické epizodě poučené Giorgiem de Chiricem hledal skladbu, jež by udržela snovou obraznost a zároveň se opřela o pevnou stavbu odvozenou z tvorby Pabla Picassa a Wifreda Lama. Čtveřici stylizovaných ženských postav s protáhlými těly a jednookými tvářemi spojuje rytmus gest a vzájemně se dotýkajících paží. Jejich podoba odkazuje k archaickým zobrazením bohyně-matky a připomíná také tehdejší tvorbu Wifreda Lama. Oválné zrcadlo v ruce krajní postavy patří k charakteristickým motivům Domínguezova surrealistického světa, v němž předměty každodenní potřeby získávají nové, symbolické významy. Podobně jako budík, motýl či revolver se stává prostředkem proměny a propojení skutečnosti se světem představ. Jeho význam lze spojovat rovněž s knihou Pierra Mabilla Le miroir du merveilleux (1940). Také motiv jediného oka přesahuje pouhou výtvarnou stylizaci a souvisí se surrealistickým zájmem o vnitřní vidění. V Domínguezově okolí navíc získal mimořádně osobní rozměr, když malíř Victor Brauner 28. srpna 1938 přišel o levé oko při potyčce mezi Domínguezem a Estebanem Francésem. Surrealisté v této události spatřovali naplnění předtuchy zachycené v Braunerově Autoportrétu s vyrvaným okem z roku 1931. Rychlost provedení, kdy modelaci nahrazuje obrys, je posledním dozvukem předválečné důvěry v mechanický přenos představ, převedeným z automatismu do vědomé kresebné zkratky.
Z pařížského ateliéru putoval obraz hned následujícího roku do Prahy na výstavu Umění republikánského Španělska. Španělští umělci pařížské školy (361. výstava SVU Mánes). Jednalo se o první mezinárodní výstavu v Praze po skončení druhé světové války, uspořádanou pod záštitou československé vlády. Výstavu zahájil ministr školství a kultury Zdeněk Nejedlý za přítomnosti prezidenta Edvarda Beneše a její koncepce i dobové přijetí měly zřetelný politický rozměr: představovala veřejný projev podpory demokratickému Španělsku v době Frankovy diktatury. Dvojznačnost mezi picassovským tvaroslovím a surrealistickou skladbou vystihl v doprovodném katalogu Frédéric Delanglade, když psal o „podivné“ stavbě Domínguezových obrazů, v níž náměty propůjčují surrealistické poezii nový hlas. Výstava otevřela malíři české prostředí natolik, že se s ním sžil těsněji než kterýkoli jiný z pařížských Španělů: opakovaně sem jezdil, obrazy rozdával přátelům a v letech 1946–1948 vystavoval kromě Prahy a Brna i v Olomouci, kde strávil vánoční svátky u rodiny Šolcových. Dílo bylo získáno přímo od autora a pochází z významné pražské poválečné sbírky.
Prezentováno na putovní výstavě Umění republikánského Španělska. Španělští umělci pařížské školy (SVU Mánes, Praha, 30. 1. – 23. 2. 1946, kat. č. 16; Dům umění města Brna, 23. 3. – 14. 4. 1946, kat. č. 13) a výstavě Oscar Domínguez v Československu. K 50. výročí autorovy první monografické výstavy v Olomouci (Muzeum umění Olomouc, 13. 11. 1997 – 11. 1. 1998, kat. č. 5 doprovodného soupisu autorových děl nacházejících se v českých a slovenských státních galeriích i soukromých sbírkách). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.