Balada o lásce

Dvacátá léta představují nejzajímavější období tvorby Jaroslava Verise Zamazala. Tehdy dlouhodobě pobýval v Paříži, kde v Louvru studoval italské a holandské mistry a zároveň vstřebával podněty moderního francouzského umění. V jeho tvorbě se tak propojila klasická malířská tradice s neoklasicistními tendencemi obracejícími pozornost k harmonii, pevné formě a odkazu antiky. Tuto polohu dobře reprezentuje Balada o lásce z roku 1929. Na mořském pobřeží se setkává mladá žena zahalená do lehké drapérie s mladíkem v historizujícím oděvu, který ji okouzluje hrou na loutnu. Ženská postava připomínající antickou bohyni či mořskou nymfu dodává scéně nadčasový charakter, zatímco středomořská krajina může odkazovat k autorovým cestám po jižní Francii a Itálii. Lyrickou alegorii milostného okouzlení dotváří pevná kresba, hladká modelace a sošné pojetí figur, dokládající Verisovo poučení starým uměním i jeho příklon k neoklasicismu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.