V zrcadle

Dvojice osamocených hlav se v prudce se svažujících barevných pásech setkává jako dvě odlišné podoby téhož motivu. Zrcadlení zde není optickým jevem ani přesnou symetrií, ale vztahem podobnosti a odlišnosti, který otevírá otázku identity, odcizení a nejistého sebepoznání. Plošně vedená malba staví proti sobě sytě růžovou, hnědou, zelenou a oranžovou. Výrazná barevnost přitom nezmírňuje, ale naopak zesiluje groteskní a lehce znepokojivé vyznění výjevu. Sopko zde navazuje na svou dlouhodobou práci s hlavou jako redukovaným znakem lidské přítomnosti, který v jeho tvorbě osciluje mezi figurou, maskou a symbolem. Diagonální členění pozadí drží měkké, téměř beztížné tvary v napětí a proměňuje zdánlivě prostou kompozici v úvahu o vztahu člověka k vlastnímu obrazu. V kontextu autorovy tvorby devadesátých let tak dílo ukazuje, jak lze pomocí minimálního figurálního motivu a výrazné barevné skladby otevřít existenciální téma bez příběhu, pouze silou vzájemného postavení tvarů, barev a pohledů a napětím mezi podobností, proměnou a odcizením.