Karel Hladík, žák Jana Laudy a Karla Pokorného, patřil k výrazným osobnostem českého poválečného sochařství. Ve své tvorbě se soustavně zabýval lidskou figurou a možnostmi jejího výrazu. V průběhu šedesátých let se jeho sochařský rukopis stále více uvolňoval a směřoval k expresivní modelaci a výrazně strukturovanému povrchu, který se projevoval jak v jeho reliéfech, tak v architektonických realizacích. V plastice Tanec se lidské postavy propojují v živém, téměř vířivém pohybu. Namísto přesných anatomických tvarů dílo formuje rytmus a energie, které zdůrazňují bezprostřednost tanečního kroku a dávají dílu silný expresivní charakter. Práce tak představuje působivý příklad Hladíkova pozdního sochařského projevu, v němž se lidská figura stává především nositelem pohybu a emocí. Jedna z variant je reprodukována v publikaci V. Hladíková: Můj manžel sochař Karel Hladík, Praha 2002, str. 125. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a M. Cihlářem, dědicem autora.