Samovar

Mohlo by se zdát, že Emil Filla je dobře známý a často vystavovaný autor, avšak čas od času se objeví dosud neodhalená díla, která teprve čekají na své zhodnocení. Je tomu tak i v tomto případě, kdy před sebou máme obraz, který ve všech ohledech reprezentuje Fillův vývoj na počátku jednoho z jeho výtvarně nejsilnějších období, jež bylo pro umělce plné zásadních životních změn. Měsíce kolem roku 1913 představovaly pro malíře zásadní období, v němž jednu z hlavních rolí sehrály jeho pravidelné návštěvy Paříže. Kromě svatební cesty s manželkou Hanou jsou doloženy celkem další čtyři cesty mezi lety 1912–1913, přičemž Filla tam dokonce plánoval trvalý přesun. Díky úzkému kontaktu s českým politikem a vášnivým sběratelem umění Vincencem Kramářem mohl výtvarník aktivně sledovat vývoj kubismu, prohlubovat svůj vztah k jeho předním představitelům, Pablu Picassovi a Georgesi Braquovi, a několikrát navštívit jejich ateliéry. Díla vytvořená v tomto intenzivním, avšak krátkém období ukazují, jak hluboce dokázal proniknout k podstatě nového uměleckého směru a zároveň revidovat nejen svá předchozí teoretická východiska, ale i svůj výrazový rejstřík.
Právě v předloženém výjevu můžeme pozorovat výrazovou i formální proměnu dosavadního Fillova přístupu, v němž si zjevně ozřejmoval jak základní barevné kontrasty a možnosti jejich zvýraznění, tak přehodnocoval své dosavadní kubistické malby vytvořené v roce 1912. Oproti dramatickým monochromním a poměrně složitým olejovým obrazům z přechozího roku žádá Filla po divákovi, aby porozuměl specifické skladbě kubistických tvarů. Jednotlivé komponenty rozložil do abstrahovaných geometrických ploch a rovin, které se vzájemně nepřekrývají, nýbrž vytvářejí komplexní strukturu a soustředí se k centrálnímu motivu jako takovému, tedy tradiční nádobě na přípravu čaje – samovaru – jak naznačují zřetelné fragmenty nádoby se spirálovitými úchyty po stranách či kohoutek ve spodní části malby. Tento motiv můžeme rovněž nalézt v tvorbě jiných avantgardních malířů, například v kubistických plátnech Marca Chagalla či Kazimira Maleviče. Pro Fillu byl však důležitý důraz na monumentalitu. Zátiší vybudoval jako vertikální věž, která má pevnou strukturu, je kompozičně sevřená, ale ve své plošnosti i otevřená, což dokládá jeho nový vztah k prostoru. Chmurný barokní temnosvit, typický pro toto období, je akcentován dominantním prvkem modré procházející středem, která kontrastuje s okolními zemitými a hnědými tóny. Je zajímavé, že modrá v tomto případě není olejovou barvou, ale průmyslovou nátěrovou hmotou vyrobenou z olejových složek kombinovaných se syntetickými přísadami. Značka Ripolin, která dala těmto barvám jméno, začala být právě kubisty integrována do jejich maleb. Tento přístup mimo jiné reflektuje Fillovu snahu inovovat a experimentovat s různými technikami, ať již se jednalo o email, či výrazné zapojení písku do ještě mokré barvy v pozdějších letech. Nezaměnitelné pro autorovu tvorbu je rovněž pronikání větších černých ploch, které se vyskytuje v jeho tvorbě soustavně, od desátých let i v období po druhé světové válce.
Předložené plátno je důležitým objevem a představuje stěžejní dílek tvůrčího procesu v genezi Fillova specifického kubistického projevu předtím, než odešel do Holandska. Není pouhým příkladem lineárního kubistického purismu rozvíjeného v bezprostředním sousedství jeho zakladatelů a iniciátorů, ale dokládá autorovu schopnost integrovat inovativní evropské vlivy s vlastním uměleckým přístupem a s přesahem na pomezí abstrakce. Dokládá rovněž, že Filla měl ve své tvorbě řadu výkyvů a odboček, které potvrzují, že ani jeho kubismus nebyl vtěsnán do jednoho schématu, a zároveň předznamenává jeho další malířské směřování, jež se projevilo až ve dvacátých letech.
Není vyloučené, že Filla obraz vystavil na 18. výstavě v berlínské galerii Der Sturm, kde představil větší soubor 34 děl a kreseb (20. 9. – 1. 11. 1913), či na 20. výstavě v galerii Der Sturm, kde vystavil tři díla (prosinec 1913). Výstavy byly prodejní a je tedy možné, že na jedné z nich Samovar prodal. Mezi lety 1961–1975 prošlo plátno významnou italskou galerií moderního umění Galleria Schwarz (na slepém rámu se nachází štítek s kat. č. 3510). Plátno bylo rovněž prezentováno na výstavě Origini dell‘astrattismo verso altri orizzonti del reale, která se konala v milánském Palazzo Reale od 18. 10. 1979 do 18. 1. 1980 a v jejímž katalogu, které vydalo nakladatelství Silvana editoriale Milano v roce 1979, je publikováno na str. 91 (repro. č. 377). Nyní pochází z významné mezinárodní sbírky. Autenticita byla ověřena Filla Foundation a obraz bude uveden v připravovaném soupisu díla. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. T. Mátl Donné. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz je nejen velkým objevem, doplňujícím výrazně Fillovo kubistické období, ale zároveň silným estetickým zážitkem, který ukazuje na skutečnost, že období kubismu je v umění minulého století to nejvýznamnější. […]“ ).