Diana

Jan Preisler, jeden z přímých iniciátorů českého moderního umění po roce 1900, se zde prezentuje dílem, které lze pro sběratele označit za skutečný svátek a ojedinělou příležitost – naposledy ho veřejnost mohla naživo vidět před více než šedesáti lety a od té doby jsme jej znali jen z černobílé reprodukce. Obdivovat tu můžeme polofiguru po pás obnažené lovkyně, která se chystá napnout luk, zatímco pozorně sleduje bílého jelena, jenž právě vyrazil z houští. Osudovost okamžiku, který si oba uvědomují, je zachycena v jejich vzájemně se střetávajícím pohledu.
Posledních deset let autorova života, na jejichž počátku stojí i představované dílo, svědčí o pokračujícím hledání a tvůrčím přerodu. Tehdy Preisler nejprve v několika skicách hledal pro Dianu ideální rozvržení a pod vlivem mladé generace, zejména pak Bohumila Kubišty, zaměřil svou pozornost na problematiku kompozice, ke které nově přistupoval až s vědeckým zaujetím – kromě malířských rekvizit tak k jeho výbavě přibyl i dlouhý příložník. V době, kdy emotivní vzněty nahradil pravítkem, vznikala kupř. Léda s labutí nebo právě Diana , na jejichž propracované skladbě je tento cílevědomý proces zcela zřetelný. Preisler, jehož práce byla do té doby charakteristická určitou statičností, tu navíc dospěl ke složitějšímu tělesnému výrazu a dynamice. Jejich prostřednictvím v harmonickém souzvuku vyvážil dynamiku Dianina trupu a ruky, která v protipohybu napíná tětivu luku. Pozoruhodným momentem je i zvolený kolorit. V trojzvuku bílé, zelené a modré zde totiž dochází k transpozici lidového umění – již nedlouho po vzniku obrazu si tak někteří výtvarní kritici povšimli, že „plavný obrys běžícího jelena se zřejmě zrodil z malůvky na lidovém džbánku“ . Na jedné ploše se tak setkáváme nejen se snahou o vyrovnání se s aktuálními postuláty nejmladší generace soustředící se kolem skupiny Osma, ale i s recepcí určitých archetypů charakteristických pro lidovou vrstvu výtvarného projevu.
S představovaným dílem se též pojí bohatá publikační a výstavní historie (Umění: sborník pro českou výtvarnou práci, Jan Štenc, Praha 1934–1935, roč. 8, č. 1–10, str. 15; A. Matějček: Jan Preisler, Praha 1950, obr. č. 167; L. Karlíková / M. Hovorková, ed.: Jan Preisler 1872–1918, Katalog výstavy Národní galerie v Praze, Praha 1964, obr. č. 117, kat. č. 117; P. Wittlich et al.: Jan Preisler, 1872–1918, Praha, 2003, obr. str. 234; vystaveno: Jan Preisler, 50. výstava SVU Mánes, Galerie Rudolfinum, Praha, duben–květen 1919, kat. č. 17; Jan Preisler: Vzpomínková výstava, SVU Mánes, Obecní dům, Praha, 1. 12. 1928 – 1. 1. 1929, kat. č. 70, viz výstavní razítko na rubu plátna; Národní galerie v Praze, 1964, viz publikace výše, viz výstavní razítko na rubu plátna). Dílo se až dodnes nacházelo v rodině sběratele, jenž ho zapůjčil v roce 1964 na výše zmíněnou výstavu v Národní galerii v Praze. Prezentováno v dobovém rámu Jindřicha Ecka. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a prof. R. Prahlem, CSc. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Za velký objev lze označit obraz ‚Diana‘ od Jana Preislera, který desítky let zůstával skryt v soukromé sbírce, zatímco přípravné kresby k němu byly často vystavovány a publikovány. Nyní máme možnost vyloženě procítit všechny barevné nuance, které Preisler do obrazu, jenž jsme znali dosud jen z černobílé reprodukce, vložil. A ukazuje se, že byl právem Presiler označen za nejvýznamnějšího koloristu své generace, dokonce přímo za zakladatele této linie v naší moderní malbě. Co je však ještě důležitější, je pohyb, který Preisler do barev vložil. Ke svému koloristickému výrazu si vybral mytologickou scénu, jež mu umožnila přejít z reliéfního obrysového pojetí do prostorové hloubky. Toto napětí, jež činí z obrazu jedno z nejpůvabnějších děl českého malířství počátku dvacátého století. […]“ ).