Hlava

Slavíkova Hlava vznikla v klíčovém momentu umělcovy tvorby, kdy tento významný český kolorista dokončoval přerod od počáteční expresivní figury k osobité metodě barevných rastrů. Portrét se stává všeobecným symbolem – absence konkrétních rysů tváře umožňuje rozjímání nad podstatou lidské totožnosti v technologické době. Charakteristická rastrová síť různě velkých kružnic pokrývá povrch ve tvaru připomínajícím plaveckou čepici a odkazuje jak na dědictví pointilistů, tak na dobové strategie mechanického opakování, čímž předjímá pozdější uvažování o malbě jako produktu. Každý barevný bod funguje jako samostatný impuls v malířově „říši barev“, kde se dynamické napětí mezi geometrickým řádem a organickým tvarem projevuje v rytmickém střídání pozitivního a negativního prostoru. Netradiční formát s asymetricky seříznutým okrajem posiluje dynamiku kompozice a narušuje obvyklé portrétní schéma. Obraz dokládá Slavíkovu příslušnost k proudu nové figurace, ačkoliv jeho přístup k malířské řeči zpravidla zůstával výrazně osobitý a nezávislý na dobových směrech. Rok 1969 představoval vrchol umělcovy svobodné tvorby před nastupující normalizací, která jeho další vývoj dramaticky poznamenala. Malba je publikována v autorově monografii J. Rous (ed.): Otakar Slavík, Praha 2009, str. 46. Dílo pochází z významné pražské sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.