U lesní tůně

Obraz s označením U lesní tůně je dílem tvůrce, který získal vzdělání v ateliéru Maximiliana Haushofera na pražské Akademii výtvarných umění. Mařák je po právu označován za nejvýznamnějšího krajináře z této líhně, jenž jako jediný byl účasten i původní výzdoby Národního divadla, později Národního muzea a v neposlední řadě byl nepostradatelným inspiračním zdrojem pro celou generaci krajinářů, které vyučoval a kteří rozvíjeli jeho odkaz ještě hluboko do 20. století. Alpské scenérie a náměty spjaté s význačnými místy české historie pojaté v pozdně romantickém duchu Mařák později nahrazoval větší přirozeností a realitou konkrétního místa. K tomu mu nejlépe sloužil motiv lesního interiéru, jímž se nechával inspirovat v přírodě a který opakovaně převáděl do plochy v kresbě přímo na místě a následně i v oleji v ateliéru. Nejeden jeho žák tento motiv dále rozvíjel v aktualizované moderní podobě.
Lesní interiér s tůňkou se objevuje i zde – Mařáka prozrazuje oko zkušeného plenéristy, vyznačuje se lehkostí rukopisu, posouvá se od romantismu k realismu, zatímco si ovšem zachovává lyrické vyznění a nabízí emocionální prožitek z úctyhodné přírody. Její velikost vyznívá ještě důrazněji v kontrastu se zobrazeným srnečkem, jenž s bázlivostí a roztřesenými kopýtky hledí do vnitřku zšeřelého lesa. Za povšimnutí jistě stojí i výjimečná živost, vibrace každého listu i minuciózní provedení prokazující autorovo naprosté zaujetí každým centimetrem čtverečním pomalovaného plátna. Toto dílo je dokladem toho, že vedle velkých oficiálních zakázek pro přední kulturní instituce, jako právě zmíněné Národní divadlo nebo Národní muzeum, projevoval Mařák mimořádný cit i pro idylicky vyznívající a detailně zpracovaná intimní zákoutí.
Jednou ze zásadních a dnes velmi oceňovaných součástí Mařákova pracovního postupu byly uhlové kresby, jejichž kompozice i jednotlivé prvky se často promítaly také do olejomaleb. Představované dílo na první pohled svým celkovým monochromním vyzněním spadá do tohoto okruhu, ovšem namalováno bylo jinou technikou, a to asfaltem, který v našem prostředí často v pozdním období svého života používal také August Bedřich Piepenhagen. Ten, podobně jako Mařák zde, rád využíval obrácené strany štětce k rytí do mokré malby za účelem dosažení potřebného světelného efektu. Malba asfaltem, navíc v tomto formátu, je v Mařákově portfoliu velkým unikátem srovnatelným snad jen s jedinou prací s názvem Dubový les s černou zvěří ze sbírek Národní galerie v Praze (inv. č. O 5517). Máme zde proto příležitost setkat se s dosud neznámou prací výjimečné umělecké atraktivity, jejíž reprezentativní formát dosahuje vysoké sběratelské hodnoty. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.