Neděle v Saldoboši

Rok 1931, kdy vznikla tato velkorysá kompozice, se pro Oldřicha Blažíčka nesl ve znamení neutuchající aktivity, a to jak na poli výtvarném, tak společenském – mimo jiné se tehdy stal děkanem Vysoké školy architektury na ČVUT v Praze a tradičně často cestoval jak po celém tehdejším Československu, Podkarpatskou Rus nevyjímaje, tak do zahraničí. Dostalo se mu uznání i tím, že město Praha zakoupilo jeho obraz Velikonoční doba, a byl navíc prohlášen čestným členem spolku KVU Aleš v Brně. Zkrátka se nacházíme v době jeho vrcholné tvůrčí fáze, jejíž plody nalezneme právě na plátně s označením Neděle v Saldoboši.
Saldoboš, ukrajinsky Steblivka (Стеблівка), nalézající se dnes v Zakarpatské oblasti Ukrajiny, byla jednou z více Blažíčkových zastávek v tomto kraji (dále především Jasina se svou Strukievskou Cerkví), do nějž opakovaně jezdil mezi lety 1931 a 1939. Námětem se mu zde stala nejen krajina samotná, ale navázal tu především na svůj celoživotní zájem o architekturu, v tomto případě o místní starobylé dřevěné kostely. Neděle v Saldoboši patří bez pochyby k nejvýraznějším plodům tohoto zájmu. Jedná se o výjev hýřící barvami, svěžestí a slavnostní náladou svátečního dne. Ústředním bodem obrazu je dřevěný kostel Narození Přesvaté Bohorodičky se základy již ze 16. století, po jehož boku lze rozpoznat solitérní budovu zvonice. Blažíčkovi se zde ryze výtvarnými prostředky podařilo naplnit obraz pozitivní a optimistickou náladou, která mu byla osobně tolik vlastní. Opět tu citlivě zachytil nejen světelnou režii plnou šťavnatých zelených valérů protkaných zemitými odstíny hnědi, ale i svěží vzdušnou atmosféru. Jeho nezaměnitelný rukopis, jistota perspektivy i vcítění do konkrétního místa zviditelňují rovinu, kterou ani staré fotografie a pohlednice téhož motivu nedovedou takto zachytit. Hodnota obrazu ovšem spočívá nejen v jeho výtvarné, ale též dokumentární rovině. Zobrazený kostel, vytvořený ve stylu tzv. marmarošské gotiky kombinující západoevropské gotické vlivy s místní pravoslavnou tradicí a mistrovským tesařstvím, totiž v roce 1994 silně poškodil požár a poté i chátrání pod otevřeným nebem po dobu následujících patnácti let. Po roce 2009 byly zakonzervovány alespoň zbytky původního chrámu a nově zastřešeny. Živý ruch a zástupy věřících zachycené na obraze už jsou sice minulostí, ovšem právě díky tomuto artefaktu a především mistrovství Blažíčkova štětce je tento skvost místní architektury i nadále, byť v jiném médiu, stále fyzicky přítomen. Při konzultacích posouzeno PhDr. E. Havlovou, spoluautorkou monografie a soupisu díla, ve kterém je obraz publikován a reprodukován (N. Blažíčková-Horová / E. Havlová: Oldřich Blažíček, 1887–1953, Praha 2019, kat. č. 433, str. 219 soupisu díla). Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.