Krajina

Obraz vznikl v roce 1934, v době, kdy František Muzika opouštěl kubistickou skladbu a přikláněl se k imaginativní malbě. Rozhodujícím podnětem mu byla pražská výstava Poesie 1932, která znovu spojila rozštěpenou devětsilskou generaci a poprvé od předválečného kubismu postavila domácí tvorbu vedle na evropské úrovni uznávaných umělců Hanse Arpa, Salvadora Dalího či Maxe Ernsta. Muzika se tehdy přiklonil k volnějšímu proudu tohoto hnutí, na rozdíl od Toyen a Jindřicha Štyrského, vůči nimž stál od konce dvacátých let jako názorový protipól a kteří se později sdružili ve Skupině surrealistů v ČSR. Ve stejné době věnovala surrealistickému malířství soustředěnou pozornost aventinská revue Musaion, kterou Muzika redigoval spolu s Otakarem Štorchem-Marienem; obrazové prvky tedy vstupovaly do jeho pláten současně s tím, jak je promýšlel jako redaktor a kritik. Přes veškeré uvolnění tvaru zůstává výjev čitelný, a právě tato zdrženlivost jeho imaginativní malbu odlišuje. Nejsou to výjevy ze snu ani náhodné srážky předmětů, nýbrž okruh opakujících se záměrně nejasných tvarů na hranici živého a nerostného – útvarů zachycených jakoby uprostřed přerodu, za nimiž lze tušit pradávnou, dosud nevyčerpanou sílu. Zkroucený kmen i skalní fragmenty k těmto archetypálním motivům patří; procházejí Muzikovými obrazy od konce dvacátých let a pokaždé se vynoří v jiné sestavě. Rezavě červené nebe s roztrženým bílým oblakem doráží na chladnou modrošedou pláň, na níž se bledé útvary vrství jako odlupující se usazenina. Nepravidelně rozeseté zdrsněné plochy země založil malíř jako samostatná strukturální pole (týž prvek, v němž jeho životopisec František Šmejkal už u pláten z roku 1933 spatřoval znamení chystané proměny malířova názoru), která zde proti hladce vykrytým barvám fungují jako hmatový protiklad. Tenké tmavé rýhy ve skalách evokují záhyby drapérií z torz proměňujících se v krajinu, jimž se Muzika věnoval už od dvacátých let: látka se stala kamenem a modelace skalních mas je téhož druhu jako modelace těla. Kulisovité kladení plánů za sebe má přímou obdobu v jevištní práci, kterou od roku 1929 vykonával pro Jindřicha Honzla a do níž podle Šmejkala přenesl i „zalomené zdi z posledních krajin“. Přímý protějšek tohoto plátna se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze (Krajina, olej na plátně, 1935, 80 × 120 cm). Dílo bylo současným majitelem získáno ve třicátých letech přímo z autorova ateliéru. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Muzika sklopil prázdný prostor krajiny, aby do ní zasadil ireálnou sestavu svých esenciálních motivů, procházejících průběžně jeho dílem. V tomto ohledu navázal jak na Josefa Šímu, tak na Jindřicha Štyrského, své dva velké vzory. […] Máme před sebou vrcholný Muzikův obraz, ve kterém rozvíjel osobitou poetiku, paralelní se souběžným surrealismem. […]“).