Portrét Anny Hostanové

Portrét Anny Hostanové (rozené Pátkové) vznikl po Pruchově odchodu z pražských studií a návratu na Župandu u Běstviny. V této době se jeho tvorba po expresivně vyhrocených letech 1910–1911 přikláněla k soustředěnějšímu projevu a domácí malířské tradici. Mladá Anna (či Andě) Pátková (nar. 6. 7. 1895), dcera řídícího učitele v Běstvině a později manželka Jaroslava Hostana, je zachycena zpříma a bez společenské stylizace. Bledá tvář sevřená tmavým účesem vystupuje z hutného zeleného pozadí, zatímco bělavě modrá halenka je malována širokými, místy téměř suchými tahy. Obličej Prucha modeloval především vztahy barevných ploch a jemnými akcenty kolem očí a úst, nikoli pevnou obrysovou kresbou; klid postoje tak kontrastuje s živým povrchem malby. Zkušenost mnichovského školení, kde si prohloubil práci s barvou a ověřil své portrétní schopnosti, zde podřídil bezprostřednímu pozorování člověka z důvěrně známého prostředí Železných hor. K identifikaci portrétované přispívá související kresba Anna Pátková z roku 1912 ve sbírce Městského muzea v Chotěboři i nepřerušená rodinná provenience obrazu.
Dílo bylo publikováno v knize J. Kubíčková: Jindřich Prucha. Malíř předjaří a jara. Život a dílo, Praha 1941, v soupise děl uvedeno jako „Podobizna pí. H. (nedokončená), maj. Ing. Hostan, bez č.“. Dále je zmíněno v knize Z. Sejček (ed.): Jindřich Prucha v dopisech a vzpomínkách, Praha 1988, str. 45–46, 376. Na stranách 45–46 je „Andě Pátkovo“ ve vzpomínkách Vojslavy Pruchové zachycena v půvabném koloritu běstvinské každodennosti – mezi podzimním sušením švestek, večerními besedami a hudbou – a připomíná Pruchův dřívější pokus zachytit její „černé jiskrné oči“; na straně 376 je výslovně uvedena „podobizna Anny Pátkové“ mezi díly vzniklými v okolí Lebduškova stavení v Běstvině. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] V rámci doznívajícího secesního a počínajícího expresionistického portrétu, jde o znázornění dívky v přírodě, odhodlaně hledící vstříc své budoucnosti, o realistický portrét, jemuž měla jednoznačně dominovat tvář, o jejíž přesný výraz Prucha usiloval. […]“).