Portrét Ljuby Veselé

Obraz náleží k závěru souvislé řady přibližně tří desítek portrétů, v nichž se Šíma mezi lety 1928 a 1935 snažil postihnout své blízké v jednotě vnější podoby, duševní přítomnosti a jedinečného způsobu bytí. Zprvu portrétoval pařížské přátele z okruhu Vysoké hry, ve třicátých letech častěji přátele české s tím, že často obrazy v Praze rozmaloval, jako tomu bylo i v případě tohoto díla, a podle náčrtů je dokončoval až v Paříži. Podobizna pro něj přestala být zakázkou či pouhou výtvarnou úlohou a stala se prostředkem důvěrného dorozumění, obrazem určeným spíše ke kontemplaci člověka než k jeho reprezentaci. Malířsky se přitom vracel k prostředkům, které avantgarda zavrhla – světelné modelaci, splývavé linii a valéru –, aby jimi dosáhl pravého opaku konvenčního zpodobení. Většinu modelů vyvazoval z dobové konkrétnosti a nechával je vystupovat z neurčité temnoty; u Ljuby Veselé naopak ponechal lehké šaty a přehozený šál, jejichž chladná modř se odráží od zemitého pozadí. Tělo se přesto blíží torzu: ruce mizí, postava se v dolní části rozpouští a veškerá intenzita výrazu se soustřeďuje do prodlouženého krku a jemně modelované tváře. Právě sklon hlavy či nasazení krku chápal Šíma nikoli jako pouhé údaje o vzhledu, nýbrž jako znamení vnitřní povahy. Jak roku 1936 vystihla Hana Volavková, četl je podobně jako chiromant čáry na ruce. V tomto portrétu se však věštecké napětí ztišuje a přízračnost, známá z podobizen Daumala či Gilbert-Lecomta, ustupuje mimořádně citlivému pozorování konkrétní tváře. Blízkost mezi umělcem a portrétovanou nebyla epizodní; dochovaná korespondence dokládá, že Šíma s Ljubou Veselou udržoval pravidelný písemný, telefonický i osobní kontakt ještě hluboko v šedesátých letech, přičemž vztah k rodině vyrůstal už z meziválečného přátelství Šímy, Josefa Veselého a Josefa Brumlíka, trojice přezdívané „Trois Joseph“. Rok 1933 zároveň předznamenává zásadní obrat Šímovy tvorby k mýtu, symbolice pádu a předtuše katastrofy, jak ukazují díla Moře či Návrat Théseův. Portrét, vyrůstající ještě z představy jednoty a společného prazákladu vědomí, tak vznikl těsně před příchodem světa, v němž individuální podobizna ztrácí své dosavadní místo, a Šíma se mu po roce 1935 věnuje už jen výjimečně.
Dílo pochází přímo z pozůstalosti rodiny Ljuby Veselé. Bylo publikováno a reprodukováno v autorově monografii (F. Šmejkal: Josef Šíma, Praha 1988, str. 168, obr. 160) a prezentováno na autorově samostatné výstavě v Umělecké Besedě (Josef Šíma 1926–1936, Obecní dům města Prahy, 5. 11. – 6. 12. 1936, kat. č. 59). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza Mgr. Ch. Zimové, Josef Šíma Foundation.