V okně I (Běžící)

Obraz V okně I (Běžící) patří k vrcholným dílům Jiřího Načeradského a zároveň k zásadním projevům české figurální malby šedesátých let. Právě tehdy se autor výrazně odklonil od starších inspiračních zdrojů a přiblížil se aktuálním tendencím světového umění, zejména pop-artu, malbě Gerharda Richtera a především expresivní figuraci Francise Bacona. V roce 1967 zároveň objevil princip malby podle fotografie. Fotografické předlohy však nepřebíral mechanicky, nýbrž z nich využíval především postoje a gesta postav, jež dále proměňoval, svlékal a zasazoval do nových souvislostí. Nešlo mu o věrnou reprodukci reality, ale o vytvoření sugestivní obrazové situace, která v divákovi vyvolává pocit dramatického příběhu, aniž by jej jednoznačně vysvětlovala. Představované dílo je v tomto ohledu mimořádně působivým příkladem. Dvojice figur vystupuje z tmavého obrazového pole, mužská postava se prudce naklání směrem k divákovi a její ruka téměř vstupuje do jeho prostoru, zatímco žena se propadá do expresivního smíchu či křeče. Kontrast světlých těl a tmavého pozadí, deformovaná anatomie a vyhrocená gesta dodávají scéně silnou emocionální i fyzickou naléhavost. Dílo navíc patří k obrazům, které Načeradský nemaloval přímo podle fotografie, ale prostřednictvím již dříve vytvořených kompozic založených na fotografické předloze. Tento princip lze sledovat u jeho běžících figur, například v obraze Běžící muži z Galerie výtvarného umění v Ostravě (olej na plátně, 1967, 200 × 170 cm, inv. č. O 1552), který vychází z autorova známého díla Červenec – útěk do hor z Národní galerie v Praze (olej na plátně, 1967, 200 × 240 cm, inv. č. O 12117). Představená práce úzce souvisí s obrazem Fialový smích (olej na plátně, 1967, 150 × 130 cm, soukromá sbírka), inspirovaným propagační fotografií k filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, uvedenému v Československu právě v roce 1967. Ženská postava připomíná svým prudkým smíchem filmovou Marthu, zatímco muž a jeho gesto jsou již výsledkem výrazné autorské transformace, v níž autor uplatnil svůj oblíbený princip svlékání figur. Zvláštní místo mezi Načeradského inspiračními zdroji zaujímal v této době Francis Bacon. Autor na něm obdivoval především schopnost zachytit lidskou figuru jako nositele silného psychického a existenciálního napětí a současně zachovat svébytnost malby. Tato ambice mu byla blízká, neboť jako výrazný figuralista usiloval o moderní obraz, který by překročil dobovou práci s fotografií a obstál především svou čistě malířskou silou.
Dílo V okně I (Běžící) je vrcholným příkladem této snahy, v níž se propojuje zkušenost fotografie a filmu s expresivní novou figurací. Patří k nejvýznamnějším Načeradského pracím šedesátých let v soukromé sbírce a představuje neopakovatelnou sběratelskou příležitost. Pochází z významné a kvalitní pražské sbírky. Obraz byl reprodukován v katalozích výstav Galerie výtvarného umění v Chebu (M. Fišer: Jiří Načeradský. Podle fotografie, Cheb 2020, str. 33; M. Dospěl / K. Srp: Stanislav Drvota, Osobnost a tvorba, Cheb 2025, str. 164) a bude publikován v autorově chystané monografii. Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a P. Machem, správcem autorovy pozůstalosti. Přiložena odborná expertiza Mgr. M. Fišera, Ph.D. (cit.: „[…] Jako bytostný malíř, suverénně ovládající zobrazování lidské postavy, totiž toužil vytvořit moderní figurativní obraz, který by měl stejnou nadčasovou platnost jako díla starých mistrů. Právě v tomto smyslu lze vnímat jeho obdiv k dílu Francise Bacona, který byl pro něj v tomto období ještě mnohem důležitějším vzorem než Richter. […]“)