Šeříky

Námět kytice ve váze patřil vedle krajin a pohledů na Prahu k nosným tématům Benešovy zralé tvorby; malíř se k němu soustavně vracel od druhé poloviny dvacátých let, kdy se v okruhu Mánesa přiklonil k senzuálnímu realismu – směru, jejž Vincenc Kramář označil za „čistou výtvarnost“ a jehož byl vedle Václava Špály předním představitelem. Definitivní výrazovou syntézu nalezl na počátku třicátých let pod vlivem díla Pierra Bonnarda, jehož obrazy pomáhal představit na pražské výstavě Umění současné Francie, konané v SVU Mánes na jaře 1931. Svěží, impresivně kladenou barvu od té doby spojoval s pevnou obrazovou skladbou, kterou si osvojil již v dobách Osmy a Skupiny výtvarných umělců. Této rovnováze zůstal věrný až do pozdního tvůrčího období, z něhož pochází i nabízené plátno. Rozechvělé doteky štětcem tu neslouží popisu, nýbrž – v duchu umělcova kréda, že barva se nesmí stát pouhou dekorací – budují prostor a světelnou atmosféru: trsy šeříků v modrofialových valérech se vydělují proti prosvětlenému průhledu do zahrady, motivu, který malíř nacházel u okna svého domu v pražských Střešovicích.
Obraz je tak charakteristickou ukázkou Benešova celoživotního koloristického programu, jejž sám shrnul slovy, že umění „má ukazovat světlé stránky života a vytrhovat člověka aspoň na šťastné chvíle z těžkostí života“. Plátno pochází přímo z rodiny autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. B. Ropkovou, Ph.D., v jejímž připravovaném soupisu bude dílo uvedeno.