Finis terrae

Vzácné plátno Finis terrae z roku 1937, které bylo po několik desítek let v soukromé sbírce, je jedním z vrcholných děl Toyen. Obraz galerijního významu a mimořádné umělecké i sběratelské hodnoty vznikl v době, kdy autorčin malířský jazyk dosáhl plné vyzrálosti a pražský surrealismus se stal nedílnou součástí mezinárodního hnutí. Toyen spolu s Jindřichem Štyrským stála roku 1934 u zrodu Skupiny surrealistů v ČSR a v následujících letech navázala úzké osobní i umělecké vztahy s pařížským okruhem Andrého Bretona. Tyto vazby přetrvaly i po válce a roku 1947 vyústily v její trvalý odchod do Paříže, kde se stala aktivní součástí francouzské surrealistické skupiny. Její práce se objevovaly na významných mezinárodních přehlídkách surrealismu v Londýně, Paříži i dalších evropských centrech. Toyen tak nebyla pouze představitelkou české meziválečné avantgardy, ale jednou z nejvýraznějších a svébytných osobností světového surrealismu.
Druhá polovina třicátých let představuje v její tvorbě období mimořádného soustředění. Někdejší artificielistické krajiny ustoupily znepokojivě konkrétním předmětům zasazeným do prostorů, které se vymykají zákonům skutečnosti. Důvěrně známé věci se stávají nositeli skrytých významů, zatímco lidská přítomnost se proměňuje v přízrak, stopu či vidinu. S blížící se válkou se tato tendence dále prohlubovala a autorčina imaginace nabývala temnějšího a úzkostnějšího charakteru. Finis terrae představuje jeden z nejpůsobivějších příkladů tohoto tvůrčího obratu. Toyen zde propojila několik motivů, které ji zaměstnávaly již v první polovině třicátých let, v nový, dokonale promyšlený celek. Monumentální bedna se otevírá jako divadelní jeviště či průchod do jiné skutečnosti. Na jejím prahu stojí několik osamělých kuželek, přičemž prostor za nimi přechází v nekonečnou vodní hladinu, v níž se zjevuje obrovská lidská tvář. Hranice mezi předmětem, krajinou a přeludem se rozpouštějí a divák si přestává být jistý tím, co je skutečností a co pouhou vidinou. Právě tento paradox zaujal také Jana Mukařovského, který Finis terrae analyzoval ve své studii o estetice jako příklad surrealistického obrazu zásadně narušujícího navyklé vztahy mezi věcmi a prostorem. Vodní plocha je současně nekonečným horizontem i zrcadlem, kuželky reálnými předměty a zároveň aktéry podivného, téměř obřadného děje. Odraz tváře může vzdáleně připomenout mýtus o Narcisovi, Toyen však motiv sebezhlížení proměnila v cosi mnohem znepokojivějšího. Lidská podoba se na hladině neustaluje, nýbrž rozpadá a mizí. Pohled do sebe sama zde nevede k poznání, ale k postupnému mizení identity. V tomto smyslu má Finis terrae blízko k dalším zásadním obrazům z roku 1937, zejména k malbám Spící (olej na plátně, 1937, 81 × 100 cm, soukromá sbírka) a Sen (olej na plátně, 1937, 81 × 100 cm, soukromá sbírka). Ve všech Toyen rozehrála napětí mezi hmatatelnou skutečností a vidinou, mezi tím, co lze pojmenovat, a tím, co se racionálnímu výkladu vzpírá. Její surrealismus přitom není pouhou ilustrací snu. Síla obrazu vyrůstá především z přesnosti, s níž jsou zdánlivě nesourodé prvky spojeny do přesvědčivého, a přesto nemožného prostoru. Právě schopnost proměnit konkrétní předmět v nositele psychického napětí, touhy a skrytých významů patří k nejvýraznějším rysům její tvorby.
Významovou vrstevnatost díla umocňuje jeho tajemný název. Latinské finis terrae („konec země“) evokuje nejzazší hranici známého světa a zároveň odkazuje k Bretani, jejíž drsná pobřežní krajina silně přitahovala Toyen i Jindřicha Štyrského. Název lze též spojit s experimentálním filmem Jeana Epsteina Finis terrae z roku 1929, natočeným na bretaňském ostrově Ouessant. Svou roli hrála také autorčina vzpomínka na cestu k hrobu spisovatele Françoise-Reného de Chateaubrianda na ostrůvku Grand Bé u Saint-Malo. Toto místo obrácené k otevřenému moři a vzdálenému horizontu si francouzský literát sám pro svůj hrob zvolil. Představa osamělého místa na samém okraji pevniny, vystaveného moři a nekonečnému prostoru, pozoruhodně souzní s atmosférou obrazu. „Finis terrae“ tak může označovat nejen skutečný „konec země“, ale i pomyslnou hranici viditelného a poznatelného, za níž se otevírá prostor vzpomínky, snu a nicoty.
Rok 1937 navíc stojí na prahu dramatického zlomu evropských dějin. Surrealistická imaginace Toyen se postupně zatemňovala a do jejích obrazů pronikaly motivy ohrožení, prázdna a zániku, které po okupaci Československa získaly ještě naléhavější podobu. Finis terrae proto působí nejen jako záhadná psychická krajina, ale při zpětném pohledu také jako předtucha světa ztrácejícího dosavadní jistoty. O to silněji vyznívá kontrast mezi téměř nevinným motivem dětské hry a prázdným, bezbřehým prostorem, do něhož je zasazen. Finis terrae dnes náleží ke klíčovým obrazům meziválečné tvorby Toyen a zároveň k vrcholným projevům českého surrealismu. V jediném výjevu se zde setkávají vizuální a významové protiklady, z jejichž napětí vyrůstá podmanivá síla obrazu. Ten se divákovi neodhaluje při prvním pohledu, ale naopak jej znovu a znovu vtahuje do svého iluzivního prostoru, v němž se skutečnost mění ve vidinu a každý zdánlivě odhalený význam otevírá další tajemství.
Dílo bylo poprvé představeno roku 1938 na třetí výstavě Štyrského a Toyen v Topičově salonu (označované jako druhá výstava Surrealistické skupiny) a následně bylo opakovaně vystavováno a publikováno. Pochází z velmi významné hradecké sbírky Rudolfa Hršela, který dílo získal přímo od autorky, a dodnes zůstalo v rodině prvního majitele. Ten jej spatřil na výstavě v roce 1938 a přál si jej zakoupit. Toyen však neměla ve zvyku prodávat vystavená díla ihned a nadto měla k tomuto obrazu obzvlášť silný vztah. Velice si ho cenila a nechtěla se s ním rozloučit. Hršel se proto s malířkou seznámil a pozval ji na letní prázdniny do svého velkého domu v Novém Hradci, kam přijížděli Nezvalovi, Muzikovi i další umělci s rodinami. Toyen zde strávila prázdniny roku 1943, koupala se v Orlici a při této příležitosti vytvořila kresbu do památníčku Hršelovy dcery jako osobní připomínku společně stráveného léta. Právě díky přátelství, které mezi nimi vzniklo, mohl Rudolf Hršel nakonec obraz od autorky zakoupit.
Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Mohutná síla, kterou na nás obraz Finis terrae působí, přesahuje dobové souvislosti, které se týkají především surrealismu, jeho poetiky, kdy by bylo na jeho výklad možné uplatnit teorii o vztahu spekter z prvého surrealistického období Toyen, a konkrétní iracionality, týkající se druhého surrealistického období Toyen, avšak je cenné, že smysl a účinek obrazu, který je mimořádně působivý, doslova živý, překračuje tato dobová vymezení, směrem k vyjádření komplexní umělecké vize. […]“).

Reprodukováno:
A. Breton: Toyen, Paříž 1953, str. 48
F. Šmejkal / V. Linhartová: Imaginativní malířství 1930–1950, Hluboká nad Vltavou 1964, obr. 128
R. Ivšić: Toyen, Paříž 1974, str. 11
J. Claverie: Štyrský, Toyen, Heisler, Paříž 1982, str. 35
R. Bischof: Toyen, Das malerische Werk, Frankfurt nad Mohanem 1987, str. 100, obr. 41
Český surrealismus 1929–1953, Ateliér, 10. 10. 1996, č. 21, str. 4
L. Bydžovská / K. Srp: Český surrealismus 1929–1953, Praha 1997, str. 161
K. Srp: Toyen, Praha 2000, str. 136, obr. 164
K. Srp: Toyen, une femme surréaliste, Saint-Étienne 2002, str. 126, obr. 74
A. Pravdová / A. Le Brun / A. Görgen-Lammers (ed.): Toyen: Snící rebelka, Praha 2021, str. 140, obr. 251
A. Pravdová / A. Le Brun / A. Görgen-Lammers (ed.): Toyen, L‘écart absolu, Paříž 2022, str. 143, obr. 252

Vystaveno:
Štyrský a Toyen, 3. výstava, Topičův salon, Praha, leden–únor 1938, kat. č. 46
Štyrský a Toyen, Umělecký kabinet, Bratislava, březen 1938
Štyrský a Toyen, Brno, duben 1938
Imaginativní malířství 1930–1950, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou, 1964, kat. č. 128
Štyrský a Toyen, Moravská galerie v Brně, listopad–prosinec 1966, kat. č. 185
Štyrský a Toyen, SVU Mánes, Praha, leden 1967, kat. č. 185
Český surrealismus 1929–1953, Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna, 16. 10. 1996 – 5. 1. 1997, kat. č. 502
Toyen, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, 12. 5. – 6. 8. 2000, kat. č. 77
Toyen, Musée d‘art moderne, Saint-Étienne, 28. 6. – 30. 9. 2002, kat. č. 74
Toyen: Snící rebelka, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 9. 4. – 22. 8. 2021
Toyen, Hamburger Kunsthalle, Hamburg, 24. 9. 2021 – 13. 2. 2022
Toyen, L‘écart absolu, Musée d‘art moderne de Paris, Paříž, 25. 3. – 24. 7. 2022