Jasné tělo

V díle Jasné tělo (alternativně Jasná či Světlá těla, v originále Corps clair) Šíma proměnil lidskou figuru v nehmotný, světlem prostoupený znak, který se na ploše obrazu pohybuje mezi zjevením a zánikem. Protáhlý útvar vystupuje ze světelného prostředí téměř bez hmotnosti: tělo se rozpouští v průsvitných vrstvách barvy a jeho přítomnost udržuje především jemná, místy přerušovaná síť obrysových linií. Kresba zde nevymezuje pevný tvar, ale zaznamenává jeho proměnu, jako by zachycovala několik okamžiků téhož těla současně, mezi zjevováním a opětovným mizením. Šíma tím navázal na motiv levitujícího torza známý z jeho předválečné tvorby, avšak v polovině šedesátých let jej zbavil někdejší tíhy a proměnil v průsvitný přízrak, jehož význam se přesouvá od tělesnosti k představě vnitřního světla. V širším souboru obrazů z roku 1966 se tento motiv prolíná s tématem labyrintu a s postavou Ariadny, takže torzo získává rovněž význam znamení, které může člověka vyvést z uzavřeného prostoru bloudění.
Obraz stojí na hranici mezi figurací a záznamem jevu, mezi tělem a jeho pamětí, přičemž právě tato neustálenost odpovídá autorovu tehdejšímu chápání malby jako prostoru poezie, svobody a duchovního hledání. Jasné tělo proto nepředstavuje návrat k figuře v tradičním smyslu, ale její pozdní proměnu v obrazovou stopu člověka, jenž už není uzavřen ve své hmotě, nýbrž se stává součástí světla a prostoru.
Dílo se původně nacházelo v majetku pařížské galerie Le Point Cardinal, která Šímu od šedesátých let zastupovala.Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. Ch. Zimovou, Josef Šíma Foundation. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz Jasná těla, pocházející ze závěrečného období Josefa Šímy, představuje zásadní, velmi působivou syntézu jeho celoživotní práce, odkazující až k tvorbě vznikající po druhé polovině dvacátých let. Šíma se v obraze vrací o čtyřicet let zpět, k obrazům vznášejících se ženských torz, jež vyústily zejména do dvou obrazů pojmenovaných Neskutečné tělo (Bílé tělo, 1927), které tentokráte zbavil plastického objemu, aby jej vyjádřil velmi jednoduchým, lineárním způsobem, jenž je zcela odhmotnil. […]“).

Reprodukováno:
V. Linhartová: Joseph Sima: ses amis, ses contemporains, Brusel 1974, str. 110
L. Bydžovská / K. Srp: Josef Šíma – Návrat Theseův, Praha 2006, str. 146, obr. 130

Vystaveno:
Joseph Sima. Œuvres anciennes et récentes 1923–1965, Galerie Le Point Cardinal, Paříž, 22. 3. – 30. 4. 1966, archivně doloženo vystavení mimo katalog
Josef Šíma: Obrazy a kresby, Národní galerie v Praze, 22. 5. – 23. 6. 1968; Slovenská národná galéria, Bratislava, červenec–srpen 1968; Moravská galerie v Brně, srpen–září 1968, kat. č. 168
Joseph Sima, Musée national d‘art moderne, Paříž, 7. 11. – 30. 12. 1968, kat. str. 107, obr. 123
Sima – Le Grand Jeu, Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris, Paříž, 3. 4. – 21. 6. 1992, kat. str. 163, obr. 114
Josef Šíma, Národní galerie v Praze, Jízdárna Pražského hradu, 9. 7. – 13. 9. 1992, kat. č. 114
Joseph Sima – Peintures et oeuvres sur papier, Galerie L‘Or du Temps a Galerie Les Yeux Fertiles, Paříž, 27. 5. – 2. 7. 2005