Conflans St. Honorine

Obraz Conflans St. Honorine (Conflans Fin d'Oise) vznikl v krátkém, avšak určujícím období, kdy se z malíře dosud působícího především v Brně stával umělec, jehož život a dílo zůstanou neodmyslitelně spjaty s Francií. Šímova cesta do Paříže přitom nebyla přímočará. Z Brna odešel nejprve do Hendaye na jihozápadě Francie u španělské hranice, kde získal místo kresliče kostelních vitráží. Do Paříže dorazil 19. října 1921 a po několika týdnech nalezl zázemí v domě Louise-Denise Germainové, jejíž vyhledávaný ateliér umělecké knižní vazby mu otevřel cestu mezi spisovatele, bibliofily, výtvarníky i osobnosti pařížské módy; zde také poznal její dceru Nadine, svou budoucí ženu. Město si osvojoval častými procházkami podél Seiny, mezi skladišti, dílnami, přístavy a remorkéry, stejně pozorně však vstřebával ruch Montparnassu, výstavy a Salony i nové podněty, s nimiž se setkával v okruhu Augusta Perreta, Georgese Ribemont-Dessaignese a dalších osobností tehdejšího uměleckého života.
Ani po usazení v Paříži však Šíma neztratil těsný kontakt s českým prostředím. V létě 1922 se zde setkal s Karlem Teigem a Jaroslavem Seifertem, kteří přijeli jako zástupci Devětsilu, jedním z jehož pařížských prostředníků se stal. Následovala spolupráce s časopisy Disk, Pásmo a Stavba. Jeho vlastní tvorba se tak utvářela souběžně s bezprostředním poznáváním pařížského uměleckého života i s proměnou české avantgardy, která právě tehdy obracela pozornost k velkoměstu, technice a nové podobě současnosti. V letech 1922–1923 se jedním z hlavních Šímových námětů staly parníky a přístavy na Seině, zachycené v souboru, k němuž vedle obrazů Paříž, Přístav (Bassin de la Villette), Remorkéry a Lodě v přístavu náleží také Conflans St. Honorine – přístavní město ležící pětadvacet kilometrů od Paříže po proudu Seiny, u soutoku s Oisou, a jedno z hlavních středisek francouzské vnitrozemské plavby. Právě zde se zkušenost moderního světa proměnila v osobitý malířský jazyk. Jasnou, fauvismem poznamenanou barevnost Šíma spojil s pevným geometrickým řádem, který však zůstal podřízen volnosti rukopisu. Nikdy nepoužíval pravítko a jeho „geometrie od ruky“ propůjčuje i nejpřísněji stavěným kompozicím dojem improvizace a spontánního tvoření.
Ve výše zmíněné skupině zaujímá Conflans St. Honorine mimořádně důležité místo; právě zde se totiž přístavní motiv možná nejvýrazněji vzdaluje pouhému záznamu moderního života a začíná projevovat principy, které v Šímově malbě přetrvaly ještě dlouho poté, co se z ní lodě a jeřáby vytratily. Plošná stavba plátna, narušená jen diagonálami lodních přídí a oblouky mostních konstrukcí, drží celý výjev v napětí mezi klidem a děním. A tam, kde těžká technika nad vodní hladinou pozbývá hmoty, kde se sytá čerň trupů, komínů a přístavních hrází odpoutává od svých objektů a stává se samostatným vodorovným pásem rytmizujícím plochu obrazu, lze již rozeznat Šímův zájem o stav mezi skutečnou věcí a jejím znakem. Podobný posun prozrazuje i barevný akord černé, bílé a červené, který na přídích parníků prochází celou touto skupinou obrazů jako leitmotiv.
Šímovo pojetí přitom není apoteózou matematické krásy strojových forem, ale zřetelně lyrickou, básnickou oslavou současného života, v níž se ohlašuje atmosféra rodícího se poetismu. Už na přelomu let 1923 a 1924 se Šímova malba obrátí k nezobrazujícímu projevu a technické tvary v ní vystřídají krajina a přírodní útvary, avšak základní způsob uvažování zůstane: konkrétní věc bude umělci stále častěji sloužit jako brána k tomu, co leží za její bezprostředně viditelnou podobou. V tomto smyslu lze Conflans St. Honorine chápat jako jeden z obrazů, v nichž Šíma nalezl „abecedu“ své další tvorby. Pouze její lodě, komíny a přístavní konstrukce později vystřídají vejce, krystaly, stromy vyvrácené z hlíny a torza vznášející se nad krajinou.
Dílo bylo původně součástí sbírky JUDr. Jaroslava Borovičky, odkud následně přešlo do sbírek Národní galerie v Praze (inv. č. O 8140). Je příznačné, že právě toto plátno bylo z raného Šímova díla opakovaně vybíráno pro jeho retrospektivy i zahraniční přehlídky českého moderního umění. Po desetiletí bylo chápáno jako jeden z obrazů, na nichž lze dobře sledovat, jak se z malíře moderního světa stává autor vlastní, nezaměnitelné obrazové řeči. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. Ch. Zimovou, Josef Šíma Foundation. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz, který má dva názvy, Conflans St. Honorine (Conflans Fin d‘Oise), pochází z širšího souboru obrazů s obdobnými náměty. Lze o něm jednoznačně říci, že byl jeho vyvrcholením, že Šímu, který se chtěl etablovat v pařížských kruzích, vystavil úspěšnému srovnání s mnoha jeho vrstevníky, žijícími v Paříži již před prvou světovou válkou. […]“).

Reprodukováno:
V. Linhartová: Joseph Sima: ses amis, ses contemporains, Brusel 1974, str. 76
F. Šmejkal: Josef Šíma, Praha 1988, str. 55, obr. 44
F. Šmejkal: Joseph Sima, Paříž 1992, str. 55, obr. 44

Vystaveno:
Souborná výstava Josefa Šímy (1916–1925), Topičův salon, Praha 4.–22. 3. 1925, kat. č. 39 (Conflans fin d'Oise)
Josef Šíma: Obrazy a kresby, Národní galerie v Praze, 22. 5. – 23. 6. 1968; Slovenská národná galéria, Bratislava, červenec–srpen 1968; Moravská galerie v Brně, srpen–září 1968, kat. č. 10
Joseph Sima, Musée national d‘art moderne, Paříž, 7. 11. – 30. 12. 1968, kat. str. 29, obr. 3
Filla, Gutfreund, Kupka och tjeckisk kubism 1907–1927, Malmö Konsthall, 17. 12. 1982 – 6. 3. 1983, kat. č. 188
Tsjechisch kubisme, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten, Antverpy, 12. 9. – 15. 11. 1987, kat. č. 77
Sixty Paintings from the Národní galerie, Prague, Solomon R. Guggenheim Museum, New York, 3. 6. – 11. 9. 1988, kat. č. 53
Chefs-d‘œuvre de la Galerie nationale de Prague. Grands maîtres de la peinture moderne, Musée du Québec, 1. 10. – 20. 11. 1988, kat. č. 51
Josef Šíma, Jízdárna Pražského hradu, Národní galerie v Praze, 9. 7. – 13. 9. 1992, kat. č. 39