Markéta Othová patří k nejrespektovanějším českým fotografkám porevoluční generace. Pravidelně vystavuje v předních českých institucích, ale i v zahraničních galeriích a za svou tvorbu získala řadu ocenění. Třikrát byla nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého, jejíž laureátkou se stala roku 2002, a v roce 2020 obdržela Cenu Michala Ranného určenou etablovaným umělcům. Její tvorba prošla v průběhu let výrazným vývojem. Od intimních, osobně laděných fotografií postupně přecházela ke konceptuálně pojatým dílům a k inspiracím avantgardní fotografií, od klasických velkoformátových černobílých fotografií k barevným digitálním tiskům. Práce z devadesátých let byly ovlivněny tzv. archivním obratem a vycházely z uměleckého zpracování rozsáhlého osobního archivu, zejména ze zahraničních cest. Postupně se Othová obrátila k ateliérové fotografii, k reduktivním odosobněným prostředkům modernistické fotografie a k zachycování zdánlivě banálních předmětů. Pro její práci je typické uvažování v sériích i subverze vůči médiu v podobě drobných nedokonalostí, jako je podexponování snímku či drobné rozostření. Fotografie z cyklu 1933 je osobní vzpomínkou na otce, který zemřel v roce 2014 – název cyklu odkazuje k roku jeho narození. Othová zde zachycuje jeho sklářské produkty, vzniklé řezáním průmyslově vyráběných lahví. Ačkoliv se zdánlivě jedná o produktovou fotografii designérských objektů, Othová s předměty zachází spíše jako s minimalistickým zátiším a záměrně se vyhýbá technické dokonalosti, což podtrhuje i užitím billboardového papíru, zcela nevhodného pro dokonalé vykreslení fotografie, ale odpovídajícího poetice její práce.
80 % z dosažené ceny je určeno na podporu nadačního fondu Spolu s odvahou, člena rodiny Bátor Tábor.