Okaríny

Představovaná práce, vzniklá pouhý rok před Sklenářovým totálním nasazením a dva roky před jeho zařazením protektorátními úřady na seznam „zvrhlých“ tvůrců, zvláštním způsobem zhušťuje ovzduší doby. Dvě okaríny, hudební nástroje pradávného původu se stopami v čínské i předkolumbovské kultuře, jsou zde zbaveny své hudební funkce a proměněny v biomorfní tvory připomínající dvě rybky v moři – křehkou, pastelově růžovou, nesoucí v sobě zranitelnost, a temně černou, vyzařující hrozbu a tíseň. Obě se vznášejí v neurčitém prostoru mezi písčitou krajinou a chmurným nebem, jako by je pohlcovalo snové pásmo mezi věcností a přeludem. Téma okarín autor dále rozvedl například v díle Zátiší s okarínou (olej na plátně, 1944, 67 × 64 cm). Volná kompozice na pomezí kresby a koláže prozrazuje Sklenářovu blízkost dadaistické hře se vsazováním předmětů do nových kontextů, zároveň však předjímá jeho pozdější zaujetí pro znak a symbol, které plně propuklo zejména po návštěvě Číny v roce 1955.
Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. I. Binderem. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Kresba, blížící se téměř koláži, kdy by se mohlo zdát, že oba motivy jsou na ní nalepené, zachycuje Sklenáře na pomezí napětí, které určovalo jeho práci, abstrakce na jedné straně, a konkrétních motivů na straně druhé. […] Pro vnitřní souvislosti motivu je třeba uvést teskný zvuk okaríny vyskytující se v úvodní a ve čtyřicáté sedmé kapitole románu Helimadoe od Jaroslava Havlíčka, který byl vydaný v roce 1940, jenž byl velmi oblíbený mezi protektorátní mládeží. […]“).