Madona sixtinská

Nevyčerpatelná představivost Adolfa Hoffmeistera jej v šedesátých letech přivedla k existenciálním a společenským tématům, k nimž přistupoval s vtipem a nadhledem. Ve svých dílech kombinoval principy ironie a vizuální parafráze a dokázal propojit úctu ke starým mistrům s kritickým odstupem. V představené koláži využil motivu Sixtinské madony Raffaela Santiho ze sbírek drážďanského Zwingeru, který znásobil a zasadil do perspektivně se zužujícího prostoru. Zatímco první výjev zleva odpovídá původní renesanční předloze, v prostřední scéně doplnil postavy o atributy večírku, v němž sv. Sixtus drží lahev vína a sv. Barbora spolu s přihlížejícími andílky klidně pokuřuje. V třetím výjevu pak proměnil celou scénu, v níž nahradil hlavy všech postav lebkami, v upomínku na pomíjivost a motiv mementa mori. Postupná proměna od posvátné scény k její morbidní variantě vytváří výrazný kontrast mezi tradicí a jejím rozkladem, čímž Hoffmeister transformoval díla starých mistrů v komentář k současnosti. Dílo pochází z autorovy pozůstalosti. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a A. Hoffmeisterem, autorovým synem.