Tůň

Josef Holub, jenž v první polovině devadesátých let 19. století studoval v krajinářském ateliéru Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění, měl již na konci století na české umělecké scéně své místo a byl, víceméně oprávněně, určitým způsobem zaškatulkován. Svědčí o tom kupř. tehdejší komentář ve Zlaté Praze, kde neznámý pisatel uvedl, že „Josef Holub zůstává stále věren svému koutku, který si byl v rozhlehlém kraji českém vyvolil […] Nalezne-li kde tůň s nezčeřenou hladinou, […] usadí se poblíž břehu u šelestivého rákosí a věrně přenáší obraz nalezený a vycítěný na plochu plátna.“ Tento komentář, pokud bychom ho cvičně vnímali jako ekfrázi představovaného díla, plasticky vykresluje jeho podstatu i poměrně přesnou představu o tvůrčím procesu, jehož prostřednictvím spatřilo roku 1898 světlo světa. Holub zachytil tůň v sobě vlastním pečlivém malířském přednesu založeném na nesčetné sérii krátkých barevných tahů, které se slévají v jeden harmonický celek. Jedná se o vynikající ranou práci jednoho ze zakladatelů české realistické školy, která si zaslouží zvýšenou pozornost sběratelské obce. Dílo bylo publikováno a reprodukováno v dobovém kulturním periodiku Zlatá Praha (roč. 16, č. 24, 21. 4. 1899, str. 284). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.