V závěji

Zimní melancholie této malby zachycuje okamžik, kdy se Trnkova ilustrátorská poetika setkává s volnou malbou – osamělá postava v modré suknici zavinutá v červeném šálu kráčí zasněženou krajinou, jejíž stylizované stromy připomínající vločky odkazují na něžné grafiky z autorových knižních ilustrací ze třicátých let. Barevná gradace od okrových tónů přes tyrkys k modravému nebi vytváří atmosféru zasněného příběhu, přičemž malíř nenásleduje akademickou krajinářskou tradici, nýbrž buduje obraz jako scénu připravenou pro nerealizovaný loutkový film. Sněhové vločky roztroušené po ploše proměňují krajinu v meditativní zastavení času, zatímco bílé větve evokují křehkost zimní přírody i ornamentální princip lidového umění, který byl pro Trnku od studií na pražské Uměleckoprůmyslové škole důležitým východiskem. Osamělost drobné figury rezonuje s motivem lidské zranitelnosti, jenž se v Trnkově díle vynořuje zejména v dramatických momentech dějin. Umělec, který v padesátých letech dominoval českému animovanému filmu, se k malbě vždy vracel jako k intimnější formě osobního vyjádření. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a ak. mal. J. Trnkou, autorovým synem.