Jarní procházka v Provence

Mandloně patří k prvním stromům, které ohlašují příchod jara do provensálské krajiny – jejich růžové a bílé květy pokrývají větve ještě předtím, než se objeví první listí. V tomto plátně ze třicátých let však Kubín nepracuje pouze s oblíbeným motivem rozkvetlých stromů a charakteristickou architekturou jihofrancouzského domu. Obraz je pozoruhodný zejména přítomností drobné lidské postavy na cestě, která směřuje k bráně – námětově i obsahově jde o zcela ojedinělý prvek v autorově tvorbě z tohoto období. Zatímco ve dvacátých a třicátých letech Kubín zpravidla oprošťoval svou krajinu od lidského elementu s cílem zachytit její nadčasovou krásu, zde se vrací k figurálnímu motivu běžnějšímu v jeho pracích z pařížského období před první světovou válkou – diagonální dělení plátna může připomínat například konstrukční princip užitý v obraze Moulin de la Galette (1908–1909, 49 × 39,5 cm, Národní galerie v Praze, inv. č. O 8372). Stříbřité světlo odrážející se od bílé zídky zatížené vahou mohutného kmenu a sytá barevnost květů vytvářejí typickou atmosféru, avšak narativní prvek – postava zřejmě na cestě na sousedskou návštěvu – propůjčuje jinak nadčasové krajině intimní a téměř anekdotický rozměr. Dílo tak představuje vzácný průnik kompozičních strategií z let před válkou s poetikou provensálských pláten a nabízí nečekaný pohled na Kubínovu tvůrčí metodu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Posuzovaný obraz ‚Jarní procházka v Provence‘ je sběratelsky vzácným dílem, […] protože jeho motiv rozhodně nepatří k těm, které by Coubine v pozdní době opakoval v replikách, jako tomu bylo u jeho nejtypičtějších témat. Obraz lze datovat do dvacátých let, období, které patří ke sběratelsky nejzajímavějším, protože právě tehdy se v řadě mistrných děl plně rozvinul autorův typický (neo)klasicistní styl. Předložené dílo je unikátní v tom, že kromě okouzlující přírody v jarním rozpuku, harmonicky koexistující s místní jednoduchou architekturou, zachycuje také lidský prvek. […]“ ).