Zlatá rouška II

Zlatá rouška II je sugestivním plátnem patřícím do série pozdních děl Mikuláše Medka, v nichž se prolíná existenciální rovina s experimentální prací s materiálem a barvou. Reprezentuje Medkův vztah ke světu, ve kterém se jako autor nemohl svobodně veřejně vyjadřovat a který se rozhodl předčasně opustit následujícího roku. V šedesátých a sedmdesátých letech se Medek v souvislosti se spirituálními zakázkami pro jihomoravské kostely zabýval i motivem Veroničiny roušky, který mu byl vnitřně blízký. Ač ve více abstraktní rovině, dotkl se jej například v rámci souboru čtrnácti obrazů Zastavení křížové cesty pro kostel sv. Josefa v Senetářově v roce 1971.
V předloženém díle, vytvořeném na zakázku pro majitele obeznámeného s Medkovou křížovou cestou v senetářovském kostele, se Medek rozhodl pracovat s výrazně akcentovaným motivem hlavy, který pojal téměř sochařským způsobem. Kompozice, založená na temné, černé kontuře, z níž vystupují zlatavě oranžové a červené tóny, evokuje tajemnou tvář, které dominují zavřené oči. Medek využil svou oblíbenou techniku strukturální malby, kdy vrstvy kontrastních barev modeloval do reliéfní, místy téměř až rozpraskané plochy. Toto haptické zvrásnění tak kontrastuje a vytváří napětí s klidným obličejem, který je zahalen závojem tajemství a obraz tím nabývá až metafyzického rozměru, niterné introspekce i skryté spirituality.
První majitel Osvald Zukal zakoupil dílo od autora v únoru 1973 (viz přípis na rubu). Pochází z kvalitní poválečné pražské sbírky. Dílo bude zařazeno do chystaného soupisu díla PhDr. E. Kosákové-Medkové. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. E. Kosákovou-Medkovou, historičkou umění a autorovou dcerou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Jde o významné protnutí jeho informálního tvarosloví s podrobnostmi lidského těla, v tomto případě s motivem dvou zavřených očí, tzn. že původní křesťanský pevně daný ikonografický motiv otisku převedl do svého pojetí, že označení obrazu jako ‚rouška‘ je nejvhodnější, přestože k původnímu pašijovému zdroji odkazuje jen volně.“ ).