Čtenářka

Portrét Čtenářky z počátku dvacátých let minulého století reprezentuje transformativní etapu v tvorbě Otakara Kubína, kdy po osobní tragédii a válečných zkušenostech nalezl nový výraz v neoklasicismu, jenž ho postavil po bok Pabla Picassa jako vůdčí osobnost tohoto směru ve Francii, a to zejména po úspěchu Krajkářek z Haute Loire (1919) na pařížském Salonu nezávislých. Subtilní polopostava mladé ženy s knihou v ruce odráží autorovu cestu od kuboexpresionismu ke klasické formě, inspirované studiem italských mistrů v Louvru a četbou Pascalova pojednání De l'esprit géométrique. Dílo vyniká delikátním kontrastem černých šatů a zelenavých a oranžových tónů pozadí, vytvářejícím harmonickou kompozici prodchnutou neokázalou vznešeností a kontemplativním klidem, což odpovídá umělcovu duševnímu založení a jeho pojetí figury jako nositele spirituálního rozměru. Zobrazená dívka ztělesňuje to, co Marcel Sauvage později nazval schopností Kubína zobrazovat obyčejné ženy jako „světice pozemského mysteria“ – její tvář, ještě nepoznamenaná životními osudy, vyzařuje přirozenou moudrost a touhu po poznání. Hieratičnost a statičnost této figury se staly katalyzátorem Kubínova hledání výrazu odpovídajícího jeho temperamentu, přičemž distingovaný přístup k portrétované nepřekračuje sféru soukromí a veškerou smyslovou zkušenost vyjadřuje pouze ušlechtilou malbou. Portrét, jehož provenience zahrnuje kvalitní pařížskou a pražskou kolekci, byl prezentován na výstavě České výtvarné umění ve Francii v Galerii Moderna v Praze (12. 4. – 13. 5. 2018). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D., (cit.: „[…] Posuzovaný obraz ‚Čtenářka‘ je Coubinovým krásným dílem ze skvělého období raných dvacátých let, které patří v autorově tvorbě mezi nejcennější a sběratelsky nejvyhledávanější. Toto plátno vykazuje všechny kvality jeho moderního klasicismu v nejryzejší podobě. Spojuje krystalicky čistou, minuciózně kultivovanou výtvarnou formu s představou klidné, tiché krásy, plynoucí z vnitřní harmonie jednotlivých složek obrazu, duševního založení autora a v neposlední řadě i decentní ušlechtilosti modelu. […]“).