Král

Král vznikl v období, kdy se Bedřich Dlouhý definitivně vzdálil informelním vlivům a hledal vlastní výrazový jazyk v rámci skupiny Šmidrové, která postavila svou poetiku na principech „estetiky divnosti“ jako protiváhy k oficiálnímu socialistickému realismu. Dílo reprezentuje Dlouhého typickou syntézu surrealistického a romantického symbolismu s prvky pop-artu, přičemž dominantní tmavé tóny protkané karmínovou červenou evokují atmosféru tíživé doby i archaickou sílu panovnické moci. Asamblážové prvky integrované do malířské kompozice vytvářejí napětí mezi iluzí a realitou, což je charakteristickým rysem autorovy tvorby šedesátých let. Monumentální vertikalita plátna umocňuje majestátnost ikonografického tématu, zatímco šmidrovsky typické groteskní prvky – pingpongové kuličky, vystouplé trny připomínající ochlupení nebo červená čapka na jinak velmi nevlídně zkrouceném těle jen dalece připomínajícím panovníka nořícího se do bahenní hlubiny – podkopávají patos královské symboliky. Dílo vzniklo v době, kdy Dlouhý plně rozvinul svou asamblážovou techniku jako prostředek přeměny banality všedních předmětů ve vlastní vizi kafkovsky zamotaného světa. Král tak zůstává svědectvím o hledání autentického výrazu v době kulturní izolace, kdy asambláž fungovala jako metafora fragmentarizované reality totalitního režimu. Dílo bylo publikováno v autorově monografii (J. Kříž: Šmidrové, Praha 1970, str. 7) a v článku J. Kříž: „Estetika divnosti“, Výtvarné umění (XVII), č. 1, 10. 2. 1967, str. 2. Dále bylo prezentováno na výstavách (Šmidrové, Galerie v umění v Ostrově nad Ohří, 28. 3. – 23. 5. 1965, kat. č. 1; Šmidrové, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha, 10. 10. 2015 – 31. 1. 2016, bez kat. č.). Bude celostránkově reprodukováno v připravované monografii B. Kundračíkové. Pochází z významné a kvalitní pražské sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a P. Piskáčkem. Přiložena odborná expertiza PhDr. M. Nešlehové (cit.: „[…] Obraz Král malíře Bedřicha Dlouhého […] patří mezi jeho figurální, poeticky přeludná vyprávěcí díla. […] Dlouhého hra s dvojznačností, začlenění reálných prvků do obrazu, a nemilosrdné narušení malby ostrými hroty nás vedou k jeho ideové podstatě – k ‚divnosti‘, jež byla stěžejním ‚kódem‘ tvůrčí aktivity Šmidrů. Kód ‚divnosti‘ také určil koncepci předloženého obrazu. Je obsažen nejen v ambivalenci pohybu, ale též v podání a smyslu díla, který autor přivádí, s humorem sobě vlastním, na hranu vážného, nevážného a absurdního. […]“ ).