Diana

Jan Preisler, jeden z přímých iniciátorů českého moderního umění po roce 1900, se zde prezentuje dílem, které lze pro sběratele označit za skutečný svátek a ojedinělou příležitost – naposledy ho veřejnost mohla naživo vidět před více než šedesáti lety a od té doby jsme jej znali jen z černobílé reprodukce. Obdivovat tu můžeme polofiguru po pás obnažené lovkyně, která se chystá napnout luk, zatímco pozorně sleduje bílého jelena, jenž právě vyrazil z houští. Osudovost okamžiku, který si oba uvědomují, je zachycena v jejich vzájemně se střetávajícím pohledu.
Posledních deset let autorova života, na jejichž počátku stojí i představované dílo, svědčí o pokračujícím hledání a tvůrčím přerodu. Tehdy Preisler nejprve v několika skicách hledal pro Dianu ideální rozvržení a pod vlivem mladé generace, zejména pak Bohumila Kubišty, zaměřil svou pozornost na problematiku kompozice, ke které nově přistupoval až s vědeckým zaujetím – kromě malířských rekvizit tak k jeho výbavě přibyl i dlouhý příložník. V době, kdy emotivní vzněty nahradil pravítkem, vznikala kupř. Léda s labutí nebo právě Diana, na jejichž propracované skladbě je tento cílevědomý proces zcela zřetelný. Preisler, jehož práce byla do té doby charakteristická určitou statičností, tu navíc dospěl ke složitějšímu tělesnému výrazu a dynamice. Jejich prostřednictvím v harmonickém souzvuku vyvážil dynamiku Dianina trupu a ruky, která v protipohybu napíná tětivu luku. Pozoruhodným momentem je i zvolený kolorit. V trojzvuku bílé, zelené a modré zde totiž dochází k transpozici lidového umění – již nedlouho po vzniku obrazu si tak někteří výtvarní kritici povšimli, že „plavný obrys běžícího jelena se zřejmě zrodil z malůvky na lidovém džbánku“. Na jedné ploše se tak setkáváme nejen se snahou o vyrovnání se s aktuálními postuláty nejmladší generace soustředící se kolem skupiny Osma, ale i s recepcí určitých archetypů charakteristických pro lidovou vrstvu výtvarného projevu.
S představovaným dílem se též pojí bohatá publikační a výstavní historie (Umění: sborník pro českou výtvarnou práci, Jan Štenc, Praha 1934–1935, roč. 8, č. 1–10, str. 15; A. Matějček: Jan Preisler, Praha 1950, obr. č. 167; L. Karlíková / M. Hovorková, ed.: Jan Preisler 1872–1918, Katalog výstavy Národní galerie v Praze, Praha 1964, obr. č. 117, kat. č. 117; P. Wittlich et al.: Jan Preisler, 1872–1918, Praha, 2003, obr. str. 234; vystaveno: Jan Preisler, 50. výstava SVU Mánes, Galerie Rudolfinum, Praha, duben–květen 1919, kat. č. 17; Jan Preisler: Vzpomínková výstava, SVU Mánes, Obecní dům, Praha, 1. 12. 1928 – 1. 1. 1929, kat. č. 70, viz výstavní razítko na rubu plátna; Národní galerie v Praze, 1964, viz publikace výše, viz výstavní razítko na rubu plátna). Dílo se až dodnes nacházelo v rodině sběratele, jenž ho zapůjčil v roce 1964 na výše zmíněnou výstavu v Národní galerii v Praze. Prezentováno v dobovém rámu Jindřicha Ecka. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a prof. R. Prahlem, CSc. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Za velký objev lze označit obraz ‚Diana‘ od Jana Preislera, který desítky let zůstával skryt v soukromé sbírce, zatímco přípravné kresby k němu byly často vystavovány a publikovány. Nyní máme možnost vyloženě procítit všechny barevné nuance, které Preisler do obrazu, jenž jsme znali dosud jen z černobílé reprodukce, vložil. A ukazuje se, že byl právem Presiler označen za nejvýznamnějšího koloristu své generace, dokonce přímo za zakladatele této linie v naší moderní malbě. Co je však ještě důležitější, je pohyb, který Preisler do barev vložil. Ke svému koloristickému výrazu si vybral mytologickou scénu, jež mu umožnila přejít z reliéfního obrysového pojetí do prostorové hloubky. Toto napětí, jež činí z obrazu jedno z nejpůvabnějších děl českého malířství počátku dvacátého století. […]“ ).