Hlava břichomluvce

Břichomluvci představují jeden z nejpozoruhodnějších motivů Františka Tichého, který obsesivně zpracovával od třicátých let a intenzivně od roku 1948 až do padesátých let. Symbolizují existenciální téma duality a rozpolcenosti lidské osobnosti, přičemž kontrast bíle nalíčené tváře, odvrácené od diváka, s tmavým cylindrem vytváří působivou vizuální metaforu tohoto vnitřního konfliktu. Obraz je detailní variací na stěžejní téma tohoto cyklu. Umělec zpracoval i kompozice nazvané Břichomluvec, které zobrazují figuru sedící na židli s loutkou na klíně. Právě tyto práce zřetelně odkazují na Picassovu ranou kresbu Klaun a mladý akrobat (1905), kterou Tichý transformoval do osobitého výrazu prostřednictvím volných barevných nánosů a zastřených kontur figury splývající s pozadím. V napětí soustředěném do protikladných pohledů břichomluvce a jeho loutky se projevuje existenciální otázka identity, kdy není zcela jasné, kdo koho ovládá – téma úzce související s autorovým zájmem o motiv dvojníka rozvíjeným například v ilustracích ke Stevensonovu Podivnému případu doktora Jekylla a pana Hyda. Dílo vzniklo během obtížného tvůrčího období, poté, co byl Tichý roku 1951 z ideologických důvodů donucen opustit Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Bezvýchodné duševní rozpoložení umělce se následně výrazně odrazilo v autobiografickém charakteru jeho prací z padesátých let. Rodina majitele dílo získala přímo od autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.