Studie ke Španělské krajině

Šímova Studie ke Španělské krajině z roku 1923 dokumentuje fascinující období transformace umělce od figurativního malířství k abstrahovanému výrazu, kdy systematicky redukoval architektonické motivy do geometricky čistých forem. Po přesídlení do Francie v roce 1921 nejprve působil v severošpanělském příhraničním městě Hendaye, jež je zobrazeno i zde, kde pracoval jako návrhář v nedaleké sklárně Montjoie, což mu umožnilo experimentovat s transparentností a světelnými efekty, které později transformoval do svého malířského výrazu. V monumentální vertikální kompozici s dominující stylizovanou věží a charakteristickou lodí v popředí, sloužící jako vizuální kotva mezi abstrahovanou architekturou a divákem, autor pracuje s omezenou barevnou paletou, v níž kontrastují zemité tóny fasád s intenzivně modrou oblohou a sytě zeleným předpolím. Budovy na plátně levitují bez pevného spojení se zemí a vytvářejí vzájemně se prostupující hmotu, která se odráží od převažujícího modrého pozadí, přičemž kontrast bílé a tmavé pronikající do zploštělých objemů ilustruje Šímův zájem o purismus a konstruktivismus. Na rozdíl od finální verze Španělské krajiny zde experimentuje s výraznější geometrickou stylizací a redukovanější barevností, což předznamenává jeho následný vývoj během působení v avantgardní skupině Le Grand Jeu a v okruhu časopisu L'Esprit Nouveau. Rukopisná diferenciace jednotlivých částí obrazu dokládá autorovo experimentování s výrazovými prostředky v období, kdy se po příchodu do Paříže intenzivně vyrovnával s aktuálními avantgardními proudy.V kontextu českého moderního umění představuje tato studie důležitý doklad syntézy domácí tradice s progresivními evropskými tendencemi, což podtrhuje její zařazení na Šímovu první soubornou výstavu v pražském Topičově salonu v roce 1925, která uvedla 110 děl z let 1916–1925. V kompozici autor navazuje na své předchozí práce z období pobytu v Le Havru, kde experimentoval s geometrickými formami a jejich vzájemnými vztahy v ploše. Španělský motiv zde Šíma transformuje do podoby téměř znakové struktury, v níž architektonické prvky získávají autonomní výtvarnou hodnotu, aniž by ztratily svou reprezentativní funkci. Malířova cesta k vlastnímu vizuálnímu jazyku, balancujícímu na pomezí abstrakce, se v tomto díle projevuje vylehčováním a odhmotňováním zobrazených prvků, jež prostupuje bílá ze všech stran, přičemž plochy a linie začínají fungovat jako samostatné kompoziční elementy. Znamená tak zároveň bezprostřední předstupeň k jednomu z autorových nejvýznamnějších raných děl Modrá krajina (Vzpomínka na Hendaye, Španělský klášter) z roku 1924, s nímž sdílí základní formální i barevné řešení, a otevírá cestu k Šímově pozdější abstraktní tvorbě. Obraz byl reprodukován v monografii Františka Šmejkala (Josef Šíma, Praha 1988, str. 67, obr. 54). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz je výraznou ukázkou stavu moderní evropské malby na počátku dvacátých let: do reálně uviděné, přehodnocené scény pronikají již plošné prvky, které začínají být prozářené světlem. Šíma se dokázal odpoutat od skutečnosti a převést ji do svého svébytného tvarosloví, jež tvoří základní kameny jeho budoucí abecedy. […]“).