Věcné věčné jaro

Od šedesátých let začal Jiří Kolář experimentovat s výtvarnými technikami a zejména s koláží. Vymyslel řadu vlastních technik, které shrnul do slovníku metod. Oboustranná koláž Věcné věčné jaro mistrovsky kombinuje různé kolážové techniky, jakými jsou roláž, chiasmáž a muchláž. Autor využil rozstřihané a překrývané obrazy významných děl dějin umění, mezi nimi například Jaro od Giuseppa Arcimbolda, ženský akt od Amedea Modiglianiho, indickou Kámasútru na konzervě od Andyho Warhola, koupající se ženu od Jeana Augusta Dominiqua Ingrese či renesanční portrét mladé dívky od Antonia del Pollaiolo. Tento poslední motiv navazuje na Kolářovo experimentování z konce šedesátých let, kdy zkoušel přetiskovat své práce na velkou plochu plátna, čímž koláže získávaly zcela jiný rozměr. Roku 1969 tak vznikl Čtyřportrét, který byl realizován v několika variantách, jež opětovně použil v představené koláži. Věcné věčné jaro je oboustranné dílo, které svou různorodou vizuální vrstvou podtrhuje tematiku jara a věčného mládí, tedy cyklické obnovy, smyslnosti a vitality. Práce je ukázkou Kolářova inovativního přístupu ke koláži a jeho schopnosti vytvářet nové významy skrze fragmentaci a spojování obrazů napříč časem a kulturami. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.