Loučení

Tato širší veřejnosti dosud zcela neznámá juvenilie z palety Jakuba Schikanedera přináší námětově i výtvarně vzácný vhled do umělcovy rané tvorby a představuje cenný artefakt obohacující mozaiku autorova portfolia o další kamínek, který nově doplňuje poznání jeho vývoje. Na obraze spíše komorního formátu je zachycena prostá interiérová scéna se třemi postavami: ženou na loži, mužem klečícím u jejího lůžka a knězem sedícím v nohách postele. Zcela prostou kompozici doplňuje a zároveň vyvažuje stolek s rozžatou svící a dalšími předměty – ten tvoří jakési samostatné zátiší, zasazené do jinak velmi střídmého prostředí. Zásadní roli hraje i světlo, jehož dominantním zdrojem je zmíněná svíce – již zde si však můžeme povšimnout zárodků autorovy typické práce s více zdroji světla a jeho zastřeného difúzního charakteru. Jakub Schikaneder nastoupil na pražskou Akademii již jako patnáctiletý a studoval zde u Josefa Matyáše Trenkwalda, Antonína Lhoty a Jana Sweertse, a to až do roku 1878, kdy se pravděpodobně stal neoficiálním žákem Gabriela Maxe v Mnichově. V rané fázi své tvorby usiloval o realistický pohled na skutečnost, jenž pomocí zemité barevnosti a pastózního nanášení olejů často uplatňoval v rámci témat spojených s tragickými momenty lidského života – pomyslným završením této tematiky se stala jeho slavná monumentální malba Vražda v domě (Národní galerie v Praze, 1890). Zásadním momentem mu vždy byla také snaha o vystižení skrytého smyslu a psychického rozpoložení zobrazených postav, podobně jako je tomu i na představovaném obraze Loučení, jehož interpretaci bychom mohli taktéž spojit s jinými jeho významnými díly Smutná cesta (Truchlivý návrat, Národní galerie v Praze, 1886) nebo Poslední pomazání (Národní galerie v Praze, 1897). Zdroje této tematiky a výtvarného vyjádření lze jistě hledat v díle Schikanederova mnichovského profesora, dále pak ve filosofii a estetice 19. století, spojující stylizovanou uměleckou formu se syrovou skutečností, a v neposlední řadě také s dobově podmíněnými okolnostmi, inspirujícími k sociálně empatickému výtvarnému vyjádření. O Schikanederově autorství hovoří nejen zmíněný charakteristický námět, obsah, výraz a způsob malby, ale i typický způsob, kterým obraz signoval. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou. Přiložena odborná expertiza prof. T. Vlčka, CSc.