Ptapčci

Mikuláš Medek, klíčová postava českého informelu a jeden z nejvýraznějších představitelů české poválečné scény, je v aukční kolekci zastoupen prací ze svého velmi silného výtvarného období druhé poloviny šedesátých let. Dílo s autorským názvem Ptapčci reflektuje z pohledu umělce naprostou nutnost přenést na plochu plátna vlastní pocit. Vedle olejových barev začal brzy využívat email, který mu umožnil brutálnější zásah do hmoty malby. V této době, snad možná více než v kterékoliv jiné, byla v Medkových plátnech patrná naléhavost vlastních pocitů spojených nejen s tehdejším společenským a politickým děním, ale také se zhoršujícím se psychickým i fyzickým stavem autora. Kovově modrá kompozice pochází z roku 1967, kdy Medek navštívil Janov a kdy byly současně objeveny madridské skicáky Leonarda da Vinci, plné jeho technických projektů. Po čistě strukturálních abstrakcích z cyklu preparovaných obrazů se tímto vlivem začaly do Medkovy tvorby navracet prvky figurace v podobě mechanických prvků – páček, koleček či roztodivných strojků. Předložené dílo je zároveň jedním z prvních obrazů zachycujících jeho oblíbený motiv ptáčků, jenž volně rozvíjel až do své předčasné smrti. Ústředním tvarem je hranatá hlava na tenké noze, v jejímž jádru vidíme jakýsi strojek a „zlé ptáky“, patrné například i v autorově následujícím cyklu andělů, symbolicky uzavírajícím jeho životní dílo. Na rubové straně plátna se nachází jemný autorský přípis se signaturou, názvem díla a datací. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. E. Kosákovou-Medkovou, historičkou umění a dcerou autora. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz, který má za název zkomoleninu slova ptáčci, je podstatným ohlasem dvou zkušeností, které Medek ve své práci propojoval. Jednak Leonarda, o nějž v roce 1967 stoupl jeho zájem, jednak Maxe Ernsta, náležícího dlouhodobě k jeho největším vzorům. Propojení živočišného a mechanického v jednom motivu bylo syntetizováno v podobě rozverných ptáčků, jejichž hlavy, které jako by se vzájemně požíraly, se mění ve znak, jenž umožnil autorovi četné variace. […]“).